Adagio.
Jak dávno již jsme neviděli pevného břehu!
V mé plachty, jež truchlivě splývají s rahen,
mi neznámý vítr neslyšně duje
a dále, vždy dále loď má se vleče
po žalosti melancholických vlnách,
po šírých vodách smutku.
Snů zemdlení ptáci, již sedí na rahnech lodi,
hle, jeden za druhým se zvedají zvolna
a rozptylují se v pochmurném stesku,
by utonuli posléze všichni
v zamlklém truchlení moře.
O Bože můj, jenž v neznámu se tajíš,
zde ze všech bývalých lodníků mojich
na korábu zbloudilém samoten zbývám
a všechny lampy mé zhasil mi vítr,
neznámá noc se blíží!
O Bože můj – Tvé jméno zní Výsost –
o pošli mi Věčnosti těšící posly,
na přídě mé rozžhni víry modravé světlo
a kormidla mého se laskavě uchop
dřív než se setmí!
– – – – – – – – – – – – –
Jak dávno již jsme neviděli pevného břehu!
23