Zjevení.
Nic oděné šílenstvím rozsněných nocí,
o Galatheo mé vášnivé touhy,
o jediná, jež existuješ jen ve mně:
„My zlaté budeme spolu napínat struny
na lásky varytu zpěvném, na vlnách touhy
se kolébajíce v dálku, nechávajíce
své splývat navzájem duše,
a vteřinám, prchajícím do tůní Šíra,
my rozkoše urveme nachové květy
a v závratných objetí propasti bezednébezdné
se budeme blouzniví vrhat,
by v hlubinách exaltované lásky
pod únavy omamujícím křídlem
jsme splynuli dřímotou blažené mdloby
v aeonech Věčna!“
To chtěl bych Ti říci Démone vábný,
když jsem Tě vylákal z hlubiny němé
a plné neuvolněných vzdechů –
z mé smutné a toužící duše;
však Ty mi vždy zmizíš, přelude nadzemsky svůdný,
kdes v šerého tajemství zamlklých vodách
a hrozná prázdnota vrací mi pouze
mých vlastních myšlének echo – – –
6