Pochod smuteční.
Až jednou spustlý hrad mé duše vyčerpané
se skalisk znudění v dál chmurnou bude zřít,
kam v kalné jezero dnů prázdnota jen kane
a brání myšlénkám dál cestu nastoupit;
do komnat schátralých, jež brokát zdobil kdysi,
svit v lustru hranolů a tance takt a vír,
za noci nejtmavší, jež v prostoru tmách visí,
až peruť rozepne myšlénka netopýr
a černé drápy své až strach v mé zatkne čelo
pod zřídlou kadeří, jíž prosvítává leb’,
bez žití essence v mé vysálané tělo
žil krví vzbouřených až nebude bít tep;
pak ty, o chiméro, mé vyblouzněné ženy,
se rázem objevíš v temnotě chodeb mých,
nach vzplá tvé pochodně v dnů jícen otevřený,
již v snech jsem miloval a v žití nedostih’
a za mou mrtvolou, jež ve propasť se sřítí
pláč neskojených tuch jak pochod smuteční
v svých rhytmech ponurých dunivě bude zníti,
vždy ženou zdrcený, vždy znova lákán k ní.
19