I
Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže
Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže
a vládne smutek všednosti, kde kvést by měly růže
a rozlehlými prostory duchovní vůni šířit,
jíž srdce ženy okřívá a jemní vášeň muže,
však chrám je prázdný bez lidí, zborceny slavné síně
a rostou pouze kopřivy, kde kvést by měly růže.
Jsou duše mužů zkaleny a srdce žen jsou mrtva,
je smrtelně bůh uražen i bohyně i bůže,
zde kvést by měly mučenky, pokání bledé květy,
neb v opuštěných srdcích jen smí beztrestně kvést růže.
Však aspoň hudba smuteční by síněmi znít měla
a břečťan sloupy zlomené by obepnout měl úže
a činit slávu dojemnou, když její kouzlo chátrá,
a v skrytém by jen zákoutí kvést měly bílé růže,
jen v nejvnitřnější svatyni, kam jen tak vstoupit nelze,
kam jenom jako náhodou se zablouditi může
a slastnou vůní usnout tam, a ve snu nebe spatřit –
tam občas ve dnech milosti by měly kvésti růže.
37