Ostrovy a oázy (1952)

Bohuslav Knoesl

Diplomatická verze Ediční verze
OSTROVY A OASY BOHUSLAV KNOESL
[7] Čtyři gazely ostrovní
[9]
I
Půvabům dálek, přírody, motýlů, květin hově Půvabům dálek, přírody, motýlů, květin hově
 je krásné žíti sám uprostřed vod kdes na ostrově a zvláště krásné to, když vlnky přátelské kol hrají a přes jejich proměnlivou modř když tlumeně a snově jak prchlé ozvěny sem sympatie zalétají co balšám duše sílivý, lék srdci člověkově, však vztahy věcí těch, žel, jinou ihned tvářnost mají, když duše člověka tajemství svému stojíc v slově od jiných duší příbuzných je odloučena lájí, jež sympatiím nepřeje ni touze člověkově, ilusím směje se, jež v posměchu tom zanikají, zatím co její dvojenec motýlům, květům hově se marným vysiluje snem, chce v život změnit báji a hyne v dáli sám uprostřed vod kdes na ostrově. 11
II
Však přec jen krásné jest, že ostrov taký existuje, Však přec jen krásné jest, že ostrov taký existuje,
 že na něm taký samotář své sny jak přízi snuje, že Psyché jemu příbuzná, v zajetí uvržená, ač pouze tuší jej, na křídlech touhy k němu pluje, ač nezná jeho podoby též ani jeho jména, že svoji skutečnost přec za sen jeho obětuje, však přece jenom krásnou jest shledání duší scéna a harfa větví krásnou jest, že tuto báji snuje, jež toužením na dálkách azuru je vykouzlena, že vlny ostrov líbají a motýl obletuje, že fantasií muž je obdařen a citem žena, že zefyr vane lehounký a v plachty člunu duje, na němž se blíží skutečná, snem vytoužená žena k ostrovu blažených, jenž v jejím srdci existuje. 12
III
Však smí být ostrov takový, když bouře světem zmítá Však smí být ostrov takový, když bouře světem zmítá
 po krvi lidí žíznící, jež dosud neprolita? Smí taký ostrov být, na jehož březích někdo snící v dolíček moře přelévá, věnečky z hvězd si splítá, o svět se nestará, ni o meč ani o polnici? Smí vůbec vonné květy být, smí motýl být, jenž lítá, smí srozumění duší být, jež navštěvuje spící a duším stejně laděným splynutí kouzla skýtá, smí duše letět za duší jak poutník za poutnicí, smí odpočinku místa být opodál cesty skrytá, na nichž i za dnů nešťastných zahraje úsměv lící? Smí voda ostrov obtékat, když hrubým ohněm chytá kde jaká bytost nevinná, až dosud čistě snící, když lidstvem zloby běs, krvavá bouře světem zmítá? 13
IV
Ať smí však nebo nesmí být, milujme ostrov v moři, Ať smí však nebo nesmí být, milujme ostrov v moři,
 jejž duše sobě příbuzné uprostřed světa tvoří, milujme ostrov ten, jenž z vod se zdvihl rozpěnění těch pohádkově dalekých a nezbádaných moří, kam psanci světa plaví se za číms’, co téměř není, co však přes všechna popření dál na dně duší hoří, a srdce ztuhnout nenechá ni zhasnout lampu snění, ten ostrov míru ztracený, kde v opuštěném moři své schůzky duše mívají vnitřního zpříbuznění, kde houpán vánků rozmarem se motýl květům dvoří, kde krása není lží a láska nikdy hříchem není, kde srdce vskutku miluje a hlava vskutku tvoří, kde není chmurných soumraků ni hříšných rozednění, svobodných duchů milujme ukrytý ostrov v moři! 14
Čtyři gazely o kouři z Ithaky
[15]
I
Je zajatců stesk lehčím hned, míň bol v jich srdci bouří, Je zajatců stesk lehčím hned, míň bol v jich srdci bouří,
 když aspoň z dálky vidět jeje, jak z Ithaky se kouří, když možno aspoň doslechnout od bludných mořeplavců, jichž loď již všechna děravá přistála po zlé bouři, že dále trvá Ithaka, že dál tam hrozny zrají a smutná Penelopé lká, jež oka nezamhouří, že kdesi jakýs domov jest, kde dobro ještě bydlí, kde důvěrná zní ještě řeč kol krbu, z nějž se kouří, že známá tvář se usmívá kdes při vzpomínkách v dáli, když zlověstný svět ostatní jen chytře očka mhouří, že je kdes místo stálosti, píď nekonečna malá, na níž je život rozkoší za slunýchslunných dnů i bouří, kde život je jak sladký sen a sen jak život plný – ó srdce, pojď se podívat, zda z Ithaky se kouří! 17
II
Kouř z Ithaky jest jiný kouř než všechny druhé dýmy, Kouř z Ithaky jest jiný kouř než všechny druhé dýmy,
 jeť sežehlé to hmoty sloup, jenž lehounký a přímý se vznáší z krbu rodného a spojuje ho s nebem, není-li příliš bičován závany větrnými; on půdu k nebi povznáší a smiřuje s ní bohy, již čistou žertvu milují a lidský pohled přímý, on šíří vůni domova s oltáře obětního, kol něhož bratři duševní s jinými příbuznými na šlehající plamen zří a vzpomínají plavce, jenž dávno zmizel ve světě hnán proudy větrnými a touží teď snad k choti zpět, k ostrovu, svět kde spatřil, zřít opět skromné statky své, být opět mezi svými, po bitvách, po měst požárech, po ztroskotání v mořích kouř z Ithaky zřít, jiný kouř, než všechny druhé dýmy...! 18
III
Jsou různé dýmy na světě, moc, bohatství a sláva, Jsou různé dýmy na světě, moc, bohatství a sláva,
 s kterými v chvílích osudných si srdce rádo hrává, však často, v co jsme věřili, se v dým pojednou mění, ba někdy sama Ithaka se též jen dýmem stává a plavec s hrůzou poznává, že ostrova víc není, ba že ho nikdy nebylo, že pouze v mysli stává, že je toliko ilusí, v niž naděje se mění a jako z mýdla bublina lží svůdných barev hrává, že vlasti není na světě, ni smíru že v něm není, snem že je sladká Ithaka, pohádkou její sláva, že skutečnou jen Psyché jest hynoucí v osamění, jež jako Penelopé též toužiti neustává, že kouř je čehos’ znamením, co možné jest, však není, co, dřív než vznikne, hyne již,již jak lidských skutků sláva. 19
IV
Když loď, již všechna děravá, utonout hrozí v bouři, Když loď, již všechna děravá, utonout hrozí v bouři,
 přec mnohý ještě trosečník sní o Ithaky kouři, přec ještě slabé naděje se jako rahna drží, jež rovněž chabě zmítá se ve vln a větru bouři, přec ještě vzdáti nechce se,se břeh za ilusi uznat a v dálkách zemi hledá jen, zrak vysílený mhouří a sama sebe táže se, byl-li ten ostrov vskutku, jejž v snech svých vídával za jasných dnů i bouří – až ruka slabá nakonec se rahna přec jen pustí a utopený námořník zrak více nezamhouří do dálek stále napjatý, vlast marně hledající, a přece jenom podléhá, ač tolik přestál bouříbouří, a hyne právě ve chvíli, kdy na vraku kdos zvolá: „Je naše země na blízku – hle, z Ithaky se kouří!“
20
Na citát z Plauta
Motto: Já nejsem ten, jímž zdám se být, však tam, kde nejsem, srdce moje dlí.
Já nejsem ten, jímž zdám se být, však tam, nejsem, kde srdce moje dlí, já nejsem svatýsvatý, nejsem zlý, však obé v duši mé se zrcadlí, ač nejsem zlosyn, jsem přec uvězněn a mříží okna hledím ven do modrých dálek touhou mdlý, kde svět je můj, kde srdce moje dlí; jsem víc než zvířezvíře, míň než bůh, jsem pouze s hmotou pomísený duch, však kde vlá duch od hmoty odpadlý, tam svobodno mé srdce dlí; ač nejsem hlubin tvor ni pták, jenž nad mořem se vznáší do oblak, přec tam, kde v moři ostrov zapadlý, mé srdce v domově svém dlí; květiny nejsem něžný zjev, jíž v cévách nevášnivá proudí krev, však tam, kde z krve růže vykvetly, mé srdce zkonejšeno dlí, mé srdce, které lásku zná i hněv a vášnivá jímž proudí krev, mé srdce, jež svou hmotou v hmotě tkví, však snem v éteru nebes dlí; však nejsem ten, jenž krásou políben probouzí v duši rajský sen, jen tam, kde odlesk ráje padá mdlý, nesmělé srdce moje dlí, na kraji pouště rozkvítá, jež pláčem vyhnanců je zalitazalita, a když se nad ní přelud chví, na chvíli šťastno srdce mé tam dlí, a když tam žhavým plamenem se slunce pojí s vody pramenem, v němž nebes modř se zrcadlí, poutníka znavené tam srdce dlí, jenž není tím, čím zdá se být, neb také on zná žízeň, musí pít, když však si pramen vymodlí, tu srdce jeho v nekonečnu dlí. 21
Tři gazely o citech přátelských
Motto: Tři věci na světě mohou rozjasniti smutek: voda, zeleň a krásná tvář. Arabské přísloví.
[23]
I
Květ převzácný je přátelství, však přec i v poušti roste, Květ převzácný je přátelství, však přec i v poušti roste,
 by našli jste jej náhodou, vy ducha pouště proste! Je vládcem pouště přísný duch, jenž spoří vlahou vody, však fantasií nespoří, při které žízeň roste, dá očím fatu morganu a srdci žízeň touhy a lstivým džinům volnost dá, by mátli srdce prosté. By dovolil vám najíti květ balsamické vůně, na zprahlých cestách poutníci, za vláhu vody proste, neb kde se pramen rozlévá, tam oasa též bývá, kde čistá voda perlí se, tam sytá zeleň roste. By lidské tváře úsměv též k těm dvé se družil krásám, vy srdce Bohu pokořte a za úsměv tam proste, za úsvit přízně na tváři, jímž rozvírá se nitro, jímž bytost mluví k bytosti, jímž denní světlo roste, jímž poušť se mění v zahradu a hluš propuká v píseň, jímž čisté duše živy jsou vždy věřící a prosté! 25
II
Dva unavení poutníci od různých světa polů Dva unavení poutníci od různých světa polů
 se u pramene na poušti náhodou sešli spolu a vedle sebe seděli po doušku vody šťastni, z nich jeden zíral k modru výš, zamyšlen druhý dolů. Tu zraky jich se setkaly, na sebe usmály se dvě duše blízce příbuzné, ač z různých světa polů, a zajásaly obě hned poutnice neúnavné, že přízní Ducha záhadnou se mohly potkat spolu, napít se z číše života, po níž krev znovu proudí, a zrak se vzhůru pozvedá, jenž dřív byl sklopen dolů, že na mizivém bodě zde, přátelství zasvěceném, dvé nekonečnem jdoucích cest se křížit smělo spolu a blíženci dva neznámí si tajemství říct mohli, jež na svých poutích poznali od polu světa k polu, že Věčnost k chvilce svolila, v níž všechno sobě řekli, než jeden k výši kráčel dál, dál druhý cestou dolů. 26
III
Buď Hospodinu vroucí dík za povznesení chvíli, Buď Hospodinu vroucí dík za povznesení chvíli,
 kdy dvé se našlo pohledů, dvě duše promluvily, kdy malinký květ nalezen uprostřed širých pouští, kdy z jedné číše společné mír přátelé dva pili, buď jemu za vzpomínku dík, jež spojuje dvé myslí, jež z různých prvků složeny přec k stejným břehům cílí, dvé duší k sobě podobných, dvé postižených stejně, jež odloučeně žíznily a společně pak pily, dvé poloslepých poutníků, již vnuknutím se našli a nostalgií společnou se k sobě přiblížili, dík za zelenou oasu, v ní pramen tryskající, za mír a úsměv přátelský v samoty zabloudilý, dík za poušť, za únavu též, za všechna protivenství, za to, že život vnímáme, že jsme se narodili.
27
Úsměv
Je úsměv jak slib opojný, je jako leknín bílý, jenž z hlubin mlčení se vynoří a duši vábí chvíli; je úsměv prosbou lichotnou, je odměnou i sázkou, je s mrtvou krásou loučením i s kouzlem dnů, jež byly; je úsměv tajnou dohodou, jíž přistihnouti nelze, neb rychlejší než světlo jest, než blesk, jenž netrvá ni chvíli; je úsměv hudbou bez zvuků, však melodie plnou, jež slibuje i odmítá, jež změny větrů sdílí a v duši vniká skulinou, jak sluneční zář v mraky když svitnouc na vodě si s vážkou hrá, s naděje sladkou chvílí, a luští hrou svou lehounkou spor filosofů těžký, nad jehož marným řešením tak mnohý plýtvá pílí; je úsměv sladkou ilusí, je průsvitný jak závoj, jímž božstvo dřív, nežli se poznat dá, je zahaleno chvíli; je úsměv sfingy záhadou, za nímž se duše tají, je bolu maskou tragickou, ran balšámem, jenž sílí, je ticha slavným souzvukem v mrtvého klidné tváři, jež nyní věčně se již usmívá po mnohé v slzách chvíli; je úsměv ducha vítězstvím nad pokušením hmoty, nad žití zmatkem divokým je úsměv prapor bílý. 28
Tři gazely smuteční
In memoriam Arne Nováka.
I
Čas, otec dění neklidný, každému jiný darem nese los, Čas, otec dění neklidný, každému jiný darem nese los,
 jednomu život květy přináší, druhému číš svou thanatos; chceš ruku stisknout příteli, důvěrně zašeptat mu v ucho cos, však rtů tvých slovo loudavé již nedoletí mrtvých na Athos, na pustý ostrov skal a cypřiší, kde slavík nezpívá ni kos, kde v přísném mrtvých klášteře jen vládne chmurný opat thanatos, nad mnichy neoblomně bdí,bybdí, by nikdo nerušil jich řád ni los, by nikdo u bran nestanul a nezabušil mrtvých na Athos; on ani zpráv by nepodal, že ke klášteru přišel zalkat kdos, neb roční doby mění se, však nikdy nemění se thanatos. Ó srdce mé, tluč zrychleně, by obměkčil se vládce stínů, pros! by jen co němé poselství tvé slovo nechal vzlétnout na Athos, by mrtvý přece zvěděl jen, jak vřele miloval jej kdysi kdos, s přátelským slovem blížil se, když náhle všechno přetrh thanatos. 31
II
Až přijde chvíle ta, kdy se mi bude loučit s tělem, Až přijde chvíle ta, kdy se mi bude loučit s tělem,
 jež půjčeno mi na úrok kdys bylo Stvořitelem, až ztuhne moje krev, vyvane teplo z mojích údů, ohýnky zhasnou v očích mých, myšlénky pod mým čelem, až hlasu vnímat nebudu, ni světel ani vůní, mě mákem ověnčte, jenž příbuzný jest s asfodelem, a tajně v zem mě pohřběte, kdes na pobřeží moře, na ticha ostrově, na jediném v tom světě celém, kam z končin žití dalekých jen zemřelí smí připlout, a kde jen šumot mořských vln je ticha rušitelem. Tam jako slepý pták má duše poletovat bude a plachá pomateně lkát nad ztraceným svým tělem, nad episodou života, nad temnotou a hluší, kde jenom matná vzpomínka je prázdna rušitelem, jen bludná vzpomínka, jež někdy na mžik rozhoří se, na chvíli ještě vyšlehne pod vychladlým již čelem, nach máku znovu zažehne a echo lásky vzbudí, jež voní narcisem a nyje bledým asfodelem, by znovu potom zhasla zas, roztála v bezvědomíbezvědomí, až duše bude křídly bít nad navždy mrtvým tělem. 32
III
Až duše v bludných samotách se rozpomene jednou Až duše v bludných samotách se rozpomene jednou
 na vůně chvílí ztracených, na barvy, které blednou, na luzný ostrov života, uprostřed pustin svěží, v nic ale nyní propadlý, v tmu hlubin nedohlednou, zkad není více návratu, zkad uniknutí není, na ostrov blahem kvetoucí, jenž skutečným byl jednou a teď je pouhým přeludem a pableskuje matně jen v odsouzených nadějích, jež v koutech duše blednou a, zhaslé majáky, víc nevrhají světla v krajinu smutnou, přízračnou, vlast stínů nedohlednou, kde bílý narcis nevoní, nerostou asfodely, kde tmou jen touha zasténá: „Jen žít, žít ještě jednou!“ – tu ostrov živých na chvíli s ostrovem mrtvých splyne a světlem znovu zahoří fantomy, které blednou, tu mrtvé lásky vzbudí se, přátelství zakřiknutá, ta, která na se vzájemně pro strach ni nepohlédnou, teď rozhlédnou se šťastně kol, než navždy opět usnou, že píti z číše iluse jim přáno ještě jednou...! 33
Tři gazely o růžích
Motto: Zde by měly kvést růže... Jakobsen
[35]
I
Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže
 a vládne smutek všednosti, kde kvést by měly růže a rozlehlými prostory duchovní vůni šířit, jíž srdce ženy okřívá a jemní vášeň muže, však chrám je prázdný bez lidí, zborceny slavné síně a rostou pouze kopřivy, kde kvést by měly růže. Jsou duše mužů zkaleny a srdce žen jsou mrtva, je smrtelně bůh uražen i bohyně i bůže, zde kvést by měly mučenky, pokání bledé květy, neb v opuštěných srdcích jen smí beztrestně kvést růže. Však aspoň hudba smuteční by síněmi znít měla a břečťan sloupy zlomené by obepnout měl úže a činit slávu dojemnou, když její kouzlo chátrá, a v skrytém by jen zákoutí kvést měly bílé růže, jen v nejvnitřnější svatyni, kam jen tak vstoupit nelze, kam jenom jako náhodou se zablouditi může a slastnou vůní usnout tam, a ve snu nebe spatřit – tam občas ve dnech milosti by měly kvésti růže. 37
II
Až půjdeš kolem zahrady, kde přes plot růže kynou, Až půjdeš kolem zahrady, kde přes plot růže kynou,
 že nutno si tu přivonět než sny a vůně minou – nezapomeň! neb možno další cesta tvá, že všedním půjde žitím, že prašnou cestou povede, krajinou nehostinnou – nezapomeň! že stopu nechá pro vždycky v tvém nitru vzácná vůně a zřídlo věčných nadějí, v nichž denní smutky hynou, že kouzlo její patří všem, již v myšlenkách kol kráčí a sladké pachy vdechují, jež samy vstříc jim plynou, že vůně duši podobna ven z těla vysunuté, jež tuší ve své blízkosti příbuznou duši jinou, že je dnes slunojasný den, kvetoucí mládí kouzlem, a v sebe-li jej nepojmeš, že tvojí bude vinou, že závanu, jenž uchvátí, dnes vzdáti se je nutno, by nitrem tvým se rozestřel jak oblak nad krajinou, že božská vůně patří všem, však nikdy růže samy, že voní sice pro všechny, však urvány že hynou – nezapomeň! Až půjdeš kolem zahrady, kde kynou přes plot růže, že nutno si tu přivonětpřivonět, než sny a vůně minou – nezapomeň, nezapomeň! 38
III
Cit nelze slovem vyjádřit ni žádné písně větou, Cit nelze slovem vyjádřit ni žádné písně větou,
 když ráj je všechněm otevřen, když všude růže kvetou. U stupňů trůnu prosila Zlem potupena Láska za ty, již chtěli zničit ji, prohlásit za prokletou, již pro ni chtěli exil, smrt, lež za náhrobní nápis – a Bůh všem všechno odpustil, dnes všude růže kvetou. Dřív květly pouze v zahradě kol zasvěcenců chrámu, kam směl jsi vstoupit jednou jen za dobu mnoholetou, když neštěstí a pohromy dřív vyzkoušely srdce, dnes ale den je milosti, dnes všude růže kvetou, dnes duší světlý Sabath jest, vesmírná amnestie, dnes prchly z duší výčitky, jež jindy srdce hnětouhnětou, a černí strážci pokladů, jež ze zla hromadí se, dnes nevědí, kam ukrýt se, neb všude růže kvetou. Proč jít dnes krásti do zahrad, proč tajně růže trhat, když si je všichni poutníci dnes do kadeří vpletou, proč ve strachu a v plachosti se jejich dechem kochat, když slavnost zapoměnízapomnění je a všude růže kvetou, když kvetou lásky symboly a její vůni šíří, jíž nelze slovy popsati, ni žádné písně větou, ni ruky gestem duchovním, ni přiklopením víček, jíž lze se jenom opojit, když všude růže kvetou.
39
Polní květy
Když temné pudy vzbuzeny jdou na výpravu světem a rudý Mars se spojuje s pochmurným Hladoletem, když nebe má být dobyto a Bůh uvržen v pouta, když všechněm stejně hrozí smrt, i ženám též i dětem, všem, kteří nechtí s sebou jít, rouhat se nechtí spolu, když havran letí se zvěstí, že hlad a mor jdou světem a životů žnec unaven si znovu brousí kosu, my polní květy u cesty, my jako jindy kvetem, my šípky, svlačce voníme šíříce tuchy ráje aspoň svým skromným zákoutím, když nelze širým světem, my, jejichž nevášnivá krev nekypí s lidskou spolu, když tato divě v žilách vře zla pobouřena vzletem a ve spálenišť čpavý dým puch mísí animální, když člověk Martem ponoukán a chráněn Hladoletem brutální slávy diadém si klade kolem skrání, my k lidských srdcí potěše a k boží slávě kvetem, my, jejichž kořen v půdě tkví a touha k nebi tíhne, jež trpěny jen v příkopech jsme lakotivým světem a živy jenom almužnou, již skýtá štědré slunce, když záři svou nám rozdává jak matka mléko dětem, jež nepracujem, nepředem, na zítřek nemyslíme aniž se o šat starostí neb o výživu hnětem a oděny jsme nádherněj nad purpur Šalamona, při zemi nebes poslušny my kvetem, kvetem, kvetem. 40
Útěcha
Nechť mluví voda tekoucí, nechť mluví mrtvý kámen, nechť vítr žaluje, tmou kmitne blesku plamen, však rty nechť měmyněmy zůstanou a srdce jenom mluví, když jdeme krajem tím, jenž k nebi hledí zmámen jakoby chápat nedoved to řícení se dějů, ten kámen mluvící, ty němé rty, jich mráz i plamen, jakoby nemoh uhodnout, co snem, co skutečností, co je to volným být, co mlýnský na krku mít kámen, jako by ze sna těžkých dum se rozpomenout snažil, že jiskra duchovní se změnit může náhle v plamen, když zvíře odpadne a bůh když k nebesům se vznese, že voda bleskem můž’ se stát, oživnout může kámen, že němý může promluvit původní lidskou řečí, žár může kovy roztavit – okovy spadnou s ramen, duch strhne hmotu s sebou výš tajemnou silou tvůrčí, duch, jehož živlem svoboda a symbolem je plamen. 41
Slavík a duše
Já zřel, jak vánky přestávají vát, já slavíky jsem slyšel umlkatumlkat, když duši jali v pouta jí řkouce: „Nutno umírat!“ Já slyšel hudbu srdcí tak smutnou nikdy jako tentokrát, když duši vedli v poutech a touhám řekli: „Nutno umírat,“ když tápající slepci ilusí kouzlo přišli shasínat a na květiny dýchli, by dechem tím jich sličný úbor zvad; když duši vedli k místu, kde zahalen jsa v purpurový šat neseděl přísný soudce, kde seděl sám již přísný kat; však kat ten nemách’ mečem chtě hlavu její s šíje sklát, on řekl jen: „Ty nejsi – víc k těm, již jsou, tě nelze počítat.“ Tu duše ztuhla hrůzou, a bytost její pronik mráz a chlad, když uvěřila v smrt svou, ba víc, že žití není vůbec snad, 42 a představa ta prázdna, děs nicoty tak těžce na ni pad, že nemohla jej střásti, nemohla žít ni nežít, bdít ni spát; a nebezpečí bylo, že sen ten skutečnem by moh se stát a duše z jeho hlubin že by se nevrátila vícekrát. Tu spik’ se slavík s vánkem a počal pět a vánek počal vát, a slepci počli vidět, led kolem lidských srdcí počal tát, a slavík směle vzlétnul a pěl, že nutno nejen umírat, že zpívati též nutno, že nutno opět slavně z mrtvých vstátvstát, a slavil svatbu s duší oděnou znovu v květin sličný šat – kdo slyšel hudbu srdcí tak líbezně znít jako tentokrát? 43
Zdvojený gazel na motiv: Jen
I
Já myslel, že jsi palác nádherný, ty však jsi domek z karet jen, Já myslel, že jsi palác nádherný, ty však jsi domek z karet jen,
 žes oslnivá skutečnost, ty však jsi pouze naivních duší sen, já navykl se domnívat, že kouzelný jsi vzácných duší sad, tys ale úhor ubohý, kde býlí s kopřivou se mísí jen a kde uprostřed sporých trav vyrůstá také blín a bolehlav, já myslel, že jsi velký slavný svět, tys ale malá scena jen, kde sklízí potlesk za své ctnosti rád, kdo jakž takž zná je předstírat, já myslel, že jsi vína číš, v níž vzlet i smyslů žár je utajen i rozpoutaných citů vír, já myslel, že jsi žití elixír, po jehož doušcích mládne svět; ty ale všední alkohol jsi jen, v němž vyděděnec utápí svůj žal, když na všech stranách ztroskotal, já myslel, že jsi ráj, kde mezi všemi poznání strom jeden jenjen, ty ale pláňat veřejný jsi sad, jejž kdokoliv smí očesat, já myslel, že jsi velké tajemství dostupné zasvěcencům jen, tys všední záležitost však, již kdekdo rozluštit zná všelijak, já myslel, že jsi pravda, poznání, žes rozbřesk světla, věčný den, tys bublina však iluse, již děcku z mydlin vyfouknouti lze – však ne, ty přidej slovo jen a naráz bude předstižen tvůj sen! 44
II
Jen přišel slavný architekt, na domek z karet sotva pohléd jen Jen přišel slavný architekt, na domek z karet sotva pohléd jen
 a v oslnivou skutečnost hned sám se měnil duše mojí sen; kde dřív uprostřed sporých trav vykvétal pouze blín a bolehlav, tam v slávě barevné – čaroděj zahradník buď za to veleben – teď blaží oko růží sad; ó nevěřící, pojď se podívat! Tam, kde dřív úhor ubohý, jenž hostil trní s kopřivami jen, tam nyní tučná zeleň niv a pšenice žluť, kde rost bodlák dřív, a kde dřív odvaha a ctnost na scénách živořily jen, kosmický vládne režisér, životů autor, diváků i her, a jestli stihán kdo a vyděděnvyděděn, pálenkou býval opojen, ve víně utápí teď žal, jež božský vinař z hroznů lisoval. Ó ty, jenž tyto řádky čteš a z doslechu znáš víno jen, nelituj nákladu ni cest, bys poznat moh’, co za nápoj to jest, že božský žár v něm utajen, z něhož v nás zbyla sotva jiskra jen, a ráj že geniů je sad, jejž, kdo to víno pil, smí očesat, ba kdo je pil, vše svatým zří, kam s bázní dohlédne svým okem jen, a poznání mu samo kráčí vstříc – ó nevěřící, co chceš víc? Teď skutečností stal se sen, ó lituj, žes tak málo žádal jen! 45
Dva gazely platící svatému jménu
I
Ty, jehož svaté, mystické, jen věštcům známé jméno, Ty, jehož svaté, mystické, jen věštcům známé jméno,
 v temnotách vnitřní svatyně když bývá vysloveno, svět celý v základech se chví a srdce chví se v bázni. Tys věci stvořil z ničeho a každé z nich dal’s jméno, a každé život dal’s a různý způsob bytí, „muž“ řek’ Jsi tvoru jednomu a jinému řek’s „ženo“, a jednomu Jsi oheň řek’ a jinému chlad vody a protiv těchto spojení Jsi úchvatné dal jméno, před kterým stíny prchají, před kterým blednou vášně, to strhující, závratné, jež rtem tvým vyslovenovysloveno, se mění v hmoty spasení, se mění v přerod světů, vzkřísených duchů hosanna, ó lásko, tvoje jméno. Ty pískem hvězd Jsi posypal nic nekonečna modré, bys prstem svojím zamyšlen v ten písek psal své jméno, na chvíli nechal zářit jeje, než přiženou se vichryvichry, a svaté v písku znamení zas bude rozmeteno, než lidé budou divit se, co jejich duši schází, až více čísti nebudou ve hvězdách psané jméno, až více cítit nebudou pud vzlétnout nad shon světa, až všechno jemné, líbezné v prach bude pokořeno, až bude potom děsit nás na nebi místo prázdné, kde kdysi zářně svítilo, ó lásko, tvoje jméno! 46
II
Když té, již miluješ, vyslovit nesmíš jméno, Když té, již miluješ, vyslovit nesmíš jméno,
 když to, čím kypí srdce Tvé, být musí utajeno, když ani s lékařem mluviti nesmíš o bolesti a žádné věci stvořené dát nesmíš pravé jméno, když nesmíš ani vzpomínat, ni do budoucna toužit, když těžce podezřelým vše, co jenom naznačeno v prchavém tváře úsměvu neb v zesmutnění tahů, když sama modlitba se bojí prozradit své jméno, když stanoven je smrti trest na lehkovážná ústa, kterými slovo osudné by bylo vysloveno, tu, srdce, přece jen se vzmuž, rtem váhajícím pohni a zvolej, vzkřikni, zazpívej to všemohoucí jméno, jehož se děsí chmurný kat, jehož se tyran děsí, jímž z hloubi zachvívá se zem a jímž vše rozezněno propuká v hymnus kosmický, v sférické hudby závrať a všechny zvuky spojuje v jediné svaté jméno, jímž čistá pravda vítězí i svoboda i světlo, když slunce v slávě vychází tmou noci vytouženo, a ze všech hrdel, ze všech úst a ze všech vod i větrů, z všech výšek i všech propastí zní, jásá, zpívá Tvoje jméno! 47
Dva gazely o gazelu
I
Jak noční hudba tlumená znějící odkuds’ zdáli Jak noční hudba tlumená znějící odkuds’ zdáli
 je gazel z duše vytrysklý, když kouzla lásky chválí, když při měsíci činí tak, slavíčím kolotání, při vůni růží, jasmínu, již přivívá sem z dáli větérek něžný laskavý, všech křehkých věcí přítel a spolehlivý přítel všech, již půvab ducha chválí; gazel toť vody šplounání, jež večer v kašně zurčí a hovor země s hvězdami provází v modrou dáli a zpívá povždy nápěv týž, jen škálu lehce mění a slovům nový význam dá co tajný symbol chvály, je gazel hříčkou se slovy, hrou na pobřeží moře, jež hnáno větrem kosmickým své vlny vzdouvá z dáli, co básník, dítě na břehu, se pochopiti snaží, co Bůh z jeho hry pochválí, co Musy nepochválí; je gazel Písem vykladač a tajemství jich řeší, jich rozluštění přináší z mystických hlubin dálí a přes zoufalství klene most obloukem duhy ze slov, nakonec v hymnus propuká, jenž Stvořitele chválí. 48
II
Uprostřed pouště oasou, ostrovem v moři bývá gazel, Uprostřed pouště oasou, ostrovem v moři bývá gazel,
 a vždycky srdce potěšípotěší, i když se neusmívá gazel; hned ostrov není pustým víc, když jen co lehký motýl na květech křídla rozestře perlově proměnlivá gazel; poušť hned je méně truchlivá, když sluchu poutníkova se o přátelství dotkne zpěv, jejž jako ze sna zpívá gazel, a zpívává jak ze spánku, sny tajné prozrazuje, do světů dálných neznámých se extaticky dívá gazel a zří tam tužeb splnění, uskutečnění ráje, zří božské krásy vtělení, již k sobě strhnout chtívá gazel, však spáč když ze sna procitá a v svět udiven hledí, tu skráně jeho opouští a v noci stín se skrývá gazel, neb kouzlo je vždy diskrétní a utajeno světu a jako vážka nebo pták též často plachým bývá gazel, když nám však srdce rozjasní, tu s dostiučiněním jak lotos v slunci na vodě si v slávě odpočívá gazel. 49 Čtyři gazely ostrovní9 Čtyři gazely o kouři z Ithaky15 Na citát z Plauta21 Tři gazely o citech přátelských23 Úsměv28 Tři gazely smuteční31 Tři gazely o růžích35 Polní květy40 Útěcha41 Slavík a duše42 Zdvojený gazel na motiv jen44 Dva gazely platící svatému jménu46 Dva gazely o gazelu48
[51] Bohuslav Knoesl, Ostrovy a oasy Kresby Jaroslava Horejce. Vytiskl a vydal roku 1947 Jaroslav Picka v Praze 55 výtisků.
E: jf; 2005 [53]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Dyk, Alois
(Bohuslav Knoesl, Ostrovy a oasy - Kresby Jaroslava Horejce. Vytiskl a vydal roku 1947 Jaroslav Picka v Praze 55 výtisků.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 56