Slavík a duše

Bohuslav Knoesl

Slavík a duše
Já zřel, jak vánky přestávají vát, já slavíky jsem slyšel umlkatumlkat, když duši jali v pouta jí řkouce: „Nutno umírat!“ Já slyšel hudbu srdcí tak smutnou nikdy jako tentokrát, když duši vedli v poutech a touhám řekli: „Nutno umírat,“ když tápající slepci ilusí kouzlo přišli shasínat a na květiny dýchli, by dechem tím jich sličný úbor zvad; když duši vedli k místu, kde zahalen jsa v purpurový šat neseděl přísný soudce, kde seděl sám již přísný kat; však kat ten nemách’ mečem chtě hlavu její s šíje sklát, on řekl jen: „Ty nejsi – víc k těm, již jsou, tě nelze počítat.“ Tu duše ztuhla hrůzou, a bytost její pronik mráz a chlad, když uvěřila v smrt svou, ba víc, že žití není vůbec snad, 42 a představa ta prázdna, děs nicoty tak těžce na ni pad, že nemohla jej střásti, nemohla žít ni nežít, bdít ni spát; a nebezpečí bylo, že sen ten skutečnem by moh se stát a duše z jeho hlubin že by se nevrátila vícekrát. Tu spik’ se slavík s vánkem a počal pět a vánek počal vát, a slepci počli vidět, led kolem lidských srdcí počal tát, a slavík směle vzlétnul a pěl, že nutno nejen umírat, že zpívati též nutno, že nutno opět slavně z mrtvých vstátvstát, a slavil svatbu s duší oděnou znovu v květin sličný šat – kdo slyšel hudbu srdcí tak líbezně znít jako tentokrát? 43
Básně v knize Ostrovy a oázy:
  1. I Půvabům dálek, přírody, motýlů, květin hově
  2. II Však přec jen krásné jest, že ostrov taký existuje,
  3. III Však smí být ostrov takový, když bouře světem zmítá
  4. IV Ať smí však nebo nesmí být, milujme ostrov v moři,
  5. I Je zajatců stesk lehčím hned, míň bol v jich srdci bouří,
  6. II Kouř z Ithaky jest jiný kouř než všechny druhé dýmy,
  7. III Jsou různé dýmy na světě, moc, bohatství a sláva,
  8. IV Když loď, již všechna děravá, utonout hrozí v bouři,
  9. Na citát z Plauta
  10. I Květ převzácný je přátelství, však přec i v poušti roste,
  11. II Dva unavení poutníci od různých světa polů
  12. III Buď Hospodinu vroucí dík za povznesení chvíli,
  13. Úsměv
  14. I Čas, otec dění neklidný, každému jiný darem nese los,
  15. II Až přijde chvíle ta, kdy se mi bude loučit s tělem,
  16. III Až duše v bludných samotách se rozpomene jednou
  17. I Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže
  18. II Až půjdeš kolem zahrady, kde přes plot růže kynou,
  19. III Cit nelze slovem vyjádřit ni žádné písně větou,
  20. Polní květy
  21. Útěcha
  22. Slavík a duše
  23. I Já myslel, že jsi palác nádherný, ty však jsi domek z karet jen,
  24. II Jen přišel slavný architekt, na domek z karet sotva pohléd jen
  25. I Ty, jehož svaté, mystické, jen věštcům známé jméno,
  26. II Když té, již miluješ, vyslovit nesmíš jméno,
  27. I Jak noční hudba tlumená znějící odkuds’ zdáli
  28. II Uprostřed pouště oasou, ostrovem v moři bývá gazel,