I Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže

Bohuslav Knoesl

I
Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže
 a vládne smutek všednosti, kde kvést by měly růže a rozlehlými prostory duchovní vůni šířit, jíž srdce ženy okřívá a jemní vášeň muže, však chrám je prázdný bez lidí, zborceny slavné síně a rostou pouze kopřivy, kde kvést by měly růže. Jsou duše mužů zkaleny a srdce žen jsou mrtva, je smrtelně bůh uražen i bohyně i bůže, zde kvést by měly mučenky, pokání bledé květy, neb v opuštěných srdcích jen smí beztrestně kvést růže. Však aspoň hudba smuteční by síněmi znít měla a břečťan sloupy zlomené by obepnout měl úže a činit slávu dojemnou, když její kouzlo chátrá, a v skrytém by jen zákoutí kvést měly bílé růže, jen v nejvnitřnější svatyni, kam jen tak vstoupit nelze, kam jenom jako náhodou se zablouditi může a slastnou vůní usnout tam, a ve snu nebe spatřit – tam občas ve dnech milosti by měly kvésti růže. 37
Básně v knize Ostrovy a oázy:
  1. I Půvabům dálek, přírody, motýlů, květin hově
  2. II Však přec jen krásné jest, že ostrov taký existuje,
  3. III Však smí být ostrov takový, když bouře světem zmítá
  4. IV Ať smí však nebo nesmí být, milujme ostrov v moři,
  5. I Je zajatců stesk lehčím hned, míň bol v jich srdci bouří,
  6. II Kouř z Ithaky jest jiný kouř než všechny druhé dýmy,
  7. III Jsou různé dýmy na světě, moc, bohatství a sláva,
  8. IV Když loď, již všechna děravá, utonout hrozí v bouři,
  9. Na citát z Plauta
  10. I Květ převzácný je přátelství, však přec i v poušti roste,
  11. II Dva unavení poutníci od různých světa polů
  12. III Buď Hospodinu vroucí dík za povznesení chvíli,
  13. Úsměv
  14. I Čas, otec dění neklidný, každému jiný darem nese los,
  15. II Až přijde chvíle ta, kdy se mi bude loučit s tělem,
  16. III Až duše v bludných samotách se rozpomene jednou
  17. I Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže
  18. II Až půjdeš kolem zahrady, kde přes plot růže kynou,
  19. III Cit nelze slovem vyjádřit ni žádné písně větou,
  20. Polní květy
  21. Útěcha
  22. Slavík a duše
  23. I Já myslel, že jsi palác nádherný, ty však jsi domek z karet jen,
  24. II Jen přišel slavný architekt, na domek z karet sotva pohléd jen
  25. I Ty, jehož svaté, mystické, jen věštcům známé jméno,
  26. II Když té, již miluješ, vyslovit nesmíš jméno,
  27. I Jak noční hudba tlumená znějící odkuds’ zdáli
  28. II Uprostřed pouště oasou, ostrovem v moři bývá gazel,