II
Až půjdeš kolem zahrady, kde přes plot růže kynou,
Až půjdeš kolem zahrady, kde přes plot růže kynou,
že nutno si tu přivonět než sny a vůně minou – nezapomeň!
neb možno další cesta tvá, že všedním půjde žitím,
že prašnou cestou povede, krajinou nehostinnou – nezapomeň!
že stopu nechá pro vždycky v tvém nitru vzácná vůně
a zřídlo věčných nadějí, v nichž denní smutky hynou,
že kouzlo její patří všem, již v myšlenkách kol kráčí
a sladké pachy vdechují, jež samy vstříc jim plynou,
že vůně duši podobna ven z těla vysunuté,
jež tuší ve své blízkosti příbuznou duši jinou,
že je dnes slunojasný den, kvetoucí mládí kouzlem,
a v sebe-li jej nepojmeš, že tvojí bude vinou,
že závanu, jenž uchvátí, dnes vzdáti se je nutno,
by nitrem tvým se rozestřel jak oblak nad krajinou,
že božská vůně patří všem, však nikdy růže samy,
že voní sice pro všechny, však urvány že hynou – nezapomeň!
Až půjdeš kolem zahrady, kde kynou přes plot růže,
že nutno si tu přivonětpřivonět, než sny a vůně minou – nezapomeň, nezapomeň!
38