I
Já myslel, že jsi palác nádherný, ty však jsi domek z karet jen,
Já myslel, že jsi palác nádherný, ty však jsi domek z karet jen,
žes oslnivá skutečnost, ty však jsi pouze naivních duší sen,
já navykl se domnívat, že kouzelný jsi vzácných duší sad,
tys ale úhor ubohý, kde býlí s kopřivou se mísí jen
a kde uprostřed sporých trav vyrůstá také blín a bolehlav,
já myslel, že jsi velký slavný svět, tys ale malá scena jen,
kde sklízí potlesk za své ctnosti rád, kdo jakž takž zná je předstírat,
já myslel, že jsi vína číš, v níž vzlet i smyslů žár je utajen
i rozpoutaných citů vír, já myslel, že jsi žití elixír,
po jehož doušcích mládne svět; ty ale všední alkohol jsi jen,
v němž vyděděnec utápí svůj žal, když na všech stranách ztroskotal,
já myslel, že jsi ráj, kde mezi všemi poznání strom jeden jenjen,
ty ale pláňat veřejný jsi sad, jejž kdokoliv smí očesat,
já myslel, že jsi velké tajemství dostupné zasvěcencům jen,
tys všední záležitost však, již kdekdo rozluštit zná všelijak,
já myslel, že jsi pravda, poznání, žes rozbřesk světla, věčný den,
tys bublina však iluse, již děcku z mydlin vyfouknouti lze –
však ne, ty přidej slovo jen a naráz bude předstižen tvůj sen!
44