Nro. VI.
Na školačku.
Překrásná děvinka není již víc!
Pro ní sy matinka naříkajíc,
Žalostně kvílí a hořekuje,
Slzami dcerunku pokropuje.
„Dítě! – má radost – mé potěšení!
„JakéJaké mně bez tebe utěšení?“ –
Tak sobě matinka skormoucená
Stěžuje pro choti utrápená.
S přeprudkou žalostí otec má boj,
Vida zde sslzený všechněch svých krojkroj,
Krotě svůj zármutek těšit chce své;
Však jeho výmluvnost k pláči víc zve.
15
Rozmilí žáčkové blíží se již,
Před sebou nesou štít, přesvatý Kříž,
Chtíce se s školačkou rozžehnati,
Libě ji do hrůbku pochovati.
Outlinké školačky s věnečky jdou,
Nebeské nevěstě věno nesou;
Krášlí jí hlavičku růžičkami,
Dlážejí cestičku květinkami.
Již, již v svém kůru jdou zpěváčkové;
S nimiž se spojují školáčkové;
Libezně písničku děvince zní
Rozlučujíce se laskavě s ní:
„Ze země tílko zas do země dej!
„LiběLibě v svém hrobečku odpočívej!
„SpiSpi, až pak přiletí Andílkové,
„AbyAby zas vzkřísyli tělíčko tvé.“tvé.
„OtčeOtče a Matinko neplačte víc! –
„TělíčkoTělíčko děvinky mrtvé jest syc:
„AleAle duch dcerušky v nebi živ jest,
„S anjelyS anjely Bohu tam žalmuje čest.“
16