Nr. VIII.
Na Děvče – Pannu.
Kde tvá krása? – kde tvá čilost? –
Kam se blesk tvých očí děl? –
Kde tvé libé usmívání,
20
V kterém mnohý rozkoš měl? –
Kde jest tváří růžení –
Kde tvých rukou mlíčení? –
Hle – jak tebe kvapná změna,
Milá Dívko, přepadla!
Krása zhasla – čilost stuhla –
Růže v lícých uvadla! –
Slíčnost, jíž se koří svět,
Zhubla jako mrazem květ.
Jako stkvostný palác zpupně
K oblakům se čelícý
Ohnivý kej v zříceniny
Zvrácý s nebes letícý:
Tak šíp smrti krásy hrad*)
Zvrácý v puch – tuť morní – smrad.
Dobře tobě – Dívko milá!
Žes se ctnosti oddala –
Tať jen krása! – Blaze tobě,
Žes to záhy poznala.
Všecko zhyne –: jenom ctnost
Květouc trvá na věčnost.
Ať y oči hrubou mázdrou
Potažené zapadly –
Ať růžičky nad sníh v bílé
Tváři zašly – uvadly!
———
*) Tělo lidské.
21
To vše marné: – Jenom ctnost
Bude kvesti na věčnost.
Zlato? – marnost! Krása? – marnost,
Všecko marnost, co jen jest.
O, Ctnost svatá! Ty jen mocná,
Že nás můžeš k nebi nest.
Všecko zanecháme zde,
Ctnost jen s námi v nebe jde.
Ač pak krása, jako jiné
Věcy z nebe pocházý;
Však předc k zhoubě toho vedou,
Jenž jich za cýl uváží.
Jenom všecko šlechtí ctnost,
Bez ní člověk ohyzdnost!
Dcerušky! zde svou – svou milou
Tovaryšku vidíte –
Truchlivostí pro ní věrné
Slze s očí cedíte!
Střete slze! Nebo Ctnost
Vede ji tuť v blaženost.
Šlechť vás, roztomilé Panny,
Bázeň Boží – Tichost, Stud!
Nevinnost vám za nejdražší –
Za nejstkvostnější kroj buď!
Vězte: – Že jen svatá Ctnost
Dovede vás na věčnostvěčnost!
22