Nr. VIII. Na Děvče – Pannu.

Jakub Jan Ryba

Nr. VIII.
Na Děvče – Pannu.

Kde tvá krása? – kde tvá čilost? – Kam se blesk tvých očí děl? – Kde tvé libé usmívání, 20 V kterém mnohý rozkoš měl? – Kde jest tváří růžení – Kde tvých rukou mlíčení? – Hle – jak tebe kvapná změna, Milá Dívko, přepadla! Krása zhasla – čilost stuhla – Růže v lícých uvadla! – Slíčnost, jíž se koří svět, Zhubla jako mrazem květ. Jako stkvostný palác zpupně K oblakům se čelícý Ohnivý kej v zříceniny Zvrácý s nebes letícý: Tak šíp smrti krásy hrad*) Zvrácý v puch – tuť morní – smrad. Dobře tobě – Dívko milá! Žes se ctnosti oddala – Tať jen krása! – Blaze tobě, Žes to záhy poznala. Všecko zhyne –: jenom ctnost Květouc trvá na věčnost. Ať y oči hrubou mázdrou Potažené zapadly – Ať růžičky nad sníh v bílé Tváři zašly – uvadly! ——— *) Tělo lidské. 21 To vše marné: – Jenom ctnost Bude kvesti na věčnost. Zlato? – marnost! Krása? – marnost, Všecko marnost, co jen jest. O, Ctnost svatá! Ty jen mocná, Že nás můžeš k nebi nest. Všecko zanecháme zde, Ctnost jen s námi v nebe jde. Ač pak krása, jako jiné Věcy z nebe pocházý; Však předc k zhoubě toho vedou, Jenž jich za cýl uváží. Jenom všecko šlechtí ctnost, Bez ní člověk ohyzdnost! Dcerušky! zde svou – svou milou Tovaryšku vidíte – Truchlivostí pro ní věrné Slze s očí cedíte! Střete slze! Nebo Ctnost Vede ji tuť v blaženost. Šlechť vás, roztomilé Panny, Bázeň Boží – Tichost, Stud! Nevinnost vám za nejdražší – Za nejstkvostnější kroj buď! Vězte: – Že jen svatá Ctnost Dovede vás na věčnostvěčnost! 22