N. XVII. Na Starce – Stařenu.

Jakub Jan Ryba

N. XVII.
Na Starce – Stařenu.

Každý pohřeb můž nám býti Zyskné ponaučení; Do sebe jít může člověk – Seznat zde své určení. Každý hřbitov – (buď mu čest! –) Velkou školou pro nás jest. Děti, ješto jenom v hřičkách Dráhně času trávíte, Na učení užitečná Málo dbáte – držíte, Utikavý že jest čas, Každý hrobek učí vás. Mladíku, jenž na svých čilých Oudech moc sy zakládáš, Jich ne k ctnosti, nýbrž k zlémuzlému, K záhubě své nabádáš, K hrobu jdi! – tu každý hnát Naučí tě sebe znát. Marná šperko! – kteráž sobě Za cýl lapáš zrcadlo, Vstup předc jednou do kostnice, Tuť jest pro tě divadlo: 35 Množství zpráchnivělých hlav Káže budoucý tvůj stav. Pejško! kterýž moudrým lidem – Ba! y Bohu zdoruješ, S rozkoší své spolubratry Tiskneš, tejráš, sužuješ, Hřbitov tobě ukáže, Žes jen trupeltrupel, dokáže. Lakomcy, jenž nikdý dosti Plných měšců nemáte, Ze zlata sy bůžka svého Na zdor Bohu děláte, Hřbitov a v něm každá kost Naučí vás, co jest dost. Ty pak, jehož neukojný Po cti marné pálí chtíč, Jdi na hřbitov – vzhleď do hrobu – Považ červy! – Tiť jsou klíč, Jenž ti rozum odvírá, Srdce bludům zavírá. Křesťane věz! že tě hřbitov Může vésti k moudrosti, Též y uhamovat všecky Nepořádné žádosti; Pročež ve cti hřbitov měj, Na něm život rozjímej! 36