N. XVII.
Na Starce – Stařenu.
Každý pohřeb můž nám býti
Zyskné ponaučení;
Do sebe jít může člověk –
Seznat zde své určení.
Každý hřbitov – (buď mu čest! –)
Velkou školou pro nás jest.
Děti, ješto jenom v hřičkách
Dráhně času trávíte,
Na učení užitečná
Málo dbáte – držíte,
Utikavý že jest čas,
Každý hrobek učí vás.
Mladíku, jenž na svých čilých
Oudech moc sy zakládáš,
Jich ne k ctnosti, nýbrž k zlémuzlému,
K záhubě své nabádáš,
K hrobu jdi! – tu každý hnát
Naučí tě sebe znát.
Marná šperko! – kteráž sobě
Za cýl lapáš zrcadlo,
Vstup předc jednou do kostnice,
Tuť jest pro tě divadlo:
35
Množství zpráchnivělých hlav
Káže budoucý tvůj stav.
Pejško! kterýž moudrým lidem –
Ba! y Bohu zdoruješ,
S rozkoší své spolubratry
Tiskneš, tejráš, sužuješ,
Hřbitov tobě ukáže,
Žes jen trupeltrupel, dokáže.
Lakomcy, jenž nikdý dosti
Plných měšců nemáte,
Ze zlata sy bůžka svého
Na zdor Bohu děláte,
Hřbitov a v něm každá kost
Naučí vás, co jest dost.
Ty pak, jehož neukojný
Po cti marné pálí chtíč,
Jdi na hřbitov – vzhleď do hrobu –
Považ červy! – Tiť jsou klíč,
Jenž ti rozum odvírá,
Srdce bludům zavírá.
Křesťane věz! že tě hřbitov
Může vésti k moudrosti,
Též y uhamovat všecky
Nepořádné žádosti;
Pročež ve cti hřbitov měj,
Na něm život rozjímej!
36