VZPOMÍNKY.
Ne v blahém snění, vzdor jež plaší,
však s pěstí hněvem zaťatou
dnes vzpomínám na lásku Vaši,
tu lásku věčně proklatou.
A v srdci mne dnes znova pálí
ta řada roků krvavá,
v niž jak v děsný hrob se halí
mé lásky svatá záplava.
Ty smutné dny, ty pusté noci,
ty prozoufané večery,
jež vidím zas v jich hrůze celé
jak rudooké příšery;
Ta samota, to opuštění,
ty duše děsné výkřiky,
to nekonečné utrpení,
ten zklamání bol veliký;
Ty zrazené mé ideály,
jež na smrt byly vedeny,
19
se blíží z minulosti dáli
zas jako příval plamenný.
A Vás též, paní, vidím zase,
k níž poprvé jsem láskou plál,
v té Vaší všemohoucí kráse,
jíž v sladké mdlobě jsem se vzdal.
Tu zlatovlasou vidím hlavu,
ten zrak, jenž smrtil pohledem,
jenž vábil k sobě úžas davů,
jak velký zázrak plál by v něm.
Pak zřím tu bídnou duši Tvoji,
Tvou lež a zradu bezednou,
a hrd na svatou lásku svoji
se vzdorně vztyčím najednou.
A cítím, kdybys povržená
tu náhle stála zardělá,
že bys tu jako Magdalena
k mým nohám klesnout musela!
20