SOUD KRISTŮV.
Den v jarní slávě byl, když vstala ze sna:
v šer jizby dštila zlatá záře plesná,
jí bylo, jak by duše její celá
v žalm tajemný se byla rozzvučela.
„Co jest ti duše? Co chce zpěv ten bujný?“
„Dnes Velký pátek“ – hlas v ní pravil tajný –
„den Golgoty a Krista umučení.“...
Dost věděla. Při slova toho znění
blesk ztrnutí jí náhle šlehl údy.
„Dnes Velký pátek“ – znělo kol ní všudy
a hlava její krásná, zlatovlasá
jí k hrudi klesla. Cítila, jak střásá
plamenné květy vzpomínek kdos na ni
a slzíc hřížila se v rozjímání:
„Dnes Velký pátek.“ -- Viděla se, dítě,
jak doma probouzí se na úsvitě,
jak malá, bílá duše její dětská
neznámým tvarům otvírá se všecka,
těm nevystihlým tajům Velké Noci:
cos táhne slavně jizbou – divné moci
jak velké květy náhle v duši bují,
53
jí otec s matkou zbožně vypravují:
„Dnes ukřižován byl za hříchy naše“...
Pak zří se v chrámě, v svaté bázni, plaše
tam pašijí zpěv smutný slyší lkáti,
zří město rodné, vidí měsíc pláti
jak lil’ji na stvolu nad chrámu věží,
jak sladké chmury pokání kol leží,
ty lány zřela doma i ta lada,
jak záře slunce vítězná v ně padá:
vše, čím kdy srdce plesalo a prahlo,
jak mrtvých duchové jí myslí táhlo.
A dnes? Kde jest? Nač tyto zdi ji hostí,
kde v bláto všlapala květ nevinnosti?
Ó, pusté noci, dny zoufalé nudy
ji pálí v duši a mráz lijí v údy.
I vtiskla žhavé čelo v bílé lože
a v bolu krvavém jen štkala: „Bože!“
Pak slavná myšlenka jí šlehla duší:
dnes ve chrám půjdepůjde, a byť sebe tužší
ta pouta byla, jež ji ve prach tíží,
v dny dětství tiché zase zpět se vhříží
a ztrhá mraky velké viny svojí...
Šla ulicemi. Ať se více rojí
dav hlučící a život hřímá kolem,
vše lhostejno jí! Šla jen se svým bolem
54
a palčivou svou po modlitbě žízní:
v té, cítila, že všecko, všecko vyzní,
čím duše její pláče a čím sténá.
V tu naději a bázeň pohřížena
v chrám vešla plný veleby a ticha
dav nevidouc, jenž na modlitbách vzdychá,
jen stranou k oltáři si klekla sama.
I bylo jí, jak slyšela by známá
a sladká slova, jež kdos neviděný
k ní tiše mluvil, její tiché steny
výš vzlétaly jak motýlové bílí;
již cítila, že v této velké chvíli
vše bílým ohněm očisty v ní hoří.
Tak pohřížena v pokání a hoři
nic neviděla matron zástup ctnostnýctnostný,
jak hněvivě ji bodá zrakův ostny
a šeptá cos o hříšném pohoršení.
Co chce tu ona? Zdaž šer chrámu není
jen místem těch, jež ctnosti lesk vždy zdobil,
snad že je život zkoušce nepodrobil,
a v tento den, kdy jenom nejsvětější
hněv Boha trestající ukonejší?
Ty myslily, že dechem znesvětila
ta žena chrám a modlitby jich síla
že trpí pouhou přítomností její.
55
Hněv spravedlivých vzplál jim v obličeji
a již se na tom umluvily v taji,
že hříšnici tu z chrámu vyvést dají.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Zde ty’s však bylo, velké slitování!
V chrám, který dumal ještě v chmuře ranní,
v tom náhle vnikla slunce zlatá záře:
na okně velikého u oltáře
byl Kristus malován, jak z mrtvých vstává,
s korouhví v levici a ruka pravá
se k výši nebes vážně pozvedala.
Když slunce zář ten obraz v plamen vzňala,
tu jeho stín, jak náhle by byl ožil,
se velký, vítězný v dél chrámu vložil
a zastřel tu, již všichni odsoudili...
A jak se náhle bouře ve klid schýlí,
směs v chrámě ztichla bázní poražena,
jen od oltáře tamo vstala žena
ten zázrak barev nevidouc svým okem,
chrám přešla v dumách tichým, vážným krokem,
až její zjev se v dveřích zvolna ztratil.
– – – – – – – – – – – – – – – –
A Kristův stín zas nad oltář se vrátil.
56