Neodevzdaný dopis
Hej, ty duše, vráno stará,
hej, ty ptáku – kolibříku,
když je kolem tolik jara,
nač tu třeba ještě vzlyků?
Nezřel jsem tě v světě líném –
nežli dveře smrti vrzly,
viděl jsem tě za komínem
polykat i papír zmrzlý!
Nezřel jsem tě v světě šerém –
ještě po smrti mne vábíc,
vzplálas v ohni tisícerém
z mrtvých ptáků na dně krabic.
Nežila jsi v světě hluchém –
vzlétala jsi nad trůn trůnů,
šla jsi k bohu mrazným vzduchem,
proč máš ráda žalu strunu?
87
Stokrát ovšem zní v ní znova,
nad čím snad už soumrak dřímá,
ale nač jsou slova, slova,
tkaná rtoma zborcenýma?
Je-li život pouhá pára,
vzkypělá jen v džinů křiku –
nésti dej se, vráno stará,
a ty spal se, kolibříku!
88