Ta píseň tobě věnována
je, moje hnízdo v daleku –
za to, jak v máji kdysi z rána
jsi vykřiklo vstříc člověku,
za to, čím pak jsi mně se stalo,
když duši mé jsi svoji dalo,
za tvoje moře, moře tvé,
jež velkostí svou stále štve
mou duši jako lišku chrti:
ví bůh, já v zimě proklaté
na tě jen myslím, Cavtate,1
a půvab tvůj mne takřka drtí –
proč nejsi aspoň trochu blíž?
Slyšíš mne v dálce, neslyšíš?
Jak nevzpomenout oné chvíle,
kdy prvně jsem tě s hory shléd’ –
překotných svahů srázy bílé
a dole nový, jiný svět!
Cypřiše strmí v klenbu nebe
a tam, kde oči tuší tebe,
– kdo krásu tvou kdy vypoví? –
z mlh stoupají dva ostrovy...
Nad nimi slunce úsvit dřímá,
pod nimi propast šklebí se...
svět kolem v purpur halí se,
co moře slávou noci dýmá...
Já blížil se jen prahům tvým
a mnil, že trůny boží zřím!
A ten tvůj úsměv nevídaný,
jímž vítalo’s mne za horou!
Jsou v tobě k nebi skryty brány,
ty vládneš jejich závorou?
Mé srdce kterak prudce bije –!
Tvůj svět však nějak odlišný je...
Tvá krása už mne v moci má –
ty líně mžouráš očima...
Mé rozchvění ti není milo,
či zmrzelo tě rázem snad?
Či dáváš smyslům mým snad znát,
jak na věčnosti už bys bylo –
a že se tady držíš jen,
že začal prostě pěkný den?
Ach, jenom nehřeš na své stáří,
ty Epidaure ztracený –!
Nás všechny osud rodí, maří –
vše na světě je bez ceny
před tváří věčna, bůh jež zve se,
před nímž i sám se Prostor třese –
leč smát se smíme! Ruku dej
a ukaž mi svůj obličej!
Vždyť my se oba dávno znali,
nás lety k sobě sunul věk –
nepřišel k tobě nadčlověk,
ni žebrák, jemuž vše snad vzali –
já chci tě zkrátka míti rád:
nuž – veď mne svojich do zahrad!
Nu vidíš –! Tak si rozumíme –!
Tys umřel kdys, leč kveteš zas,
nad tebou čistá síla dříme...
Nás nepokoří nikdy čas,
vždy jiným rozkvétáme květem,
což těžko vykládat je dětem:
jak chvilku věčnost prolíná,
v nás mizí a v nás začíná,
jak pořád jsme, ač všelijací,
jak palmy tvé a olivy –
nás osud zničí, pokřiví,
leč marnou dal si s námi práci –
jsme bez ceny, však boží dech
nás pořád nese na křídlech!
Jsi stále nade mnou i ve mně.
Před tebou tónem čas je jen...
Já cítím zápach tvojí země,
tvým jarem zas jsem okouzlen.
Mé smysly v moři barev tonou,
jdu sterých vůní mhou a clonou,
mne rudých vrbin dráždí krev
a růží příliš bujný zjev,
přede mnou třešně, broskve šílí
bohatým květem rozkvetlé,
vše hýří proudném na světle
a šílí ze vší svojí síly –
co, přírodo, chceš s vášní tou,
jež roste každou vteřinou?
Což chceš zde roznést do atomů
mou tvář, mé tělo, nitro též?
Já nějak jiný přijel domů
a vím, co tedy dovedeš...
Ty nejsi pouhé dnešku pole,
já nechal něco v tobě dole,
co nedá mi teď v noci spat
a co bych zase našel rád...
Mé vzpomínky, oh, pomozte mi!
Podivné hnízdo dole ty,
útulku duchů zakletý –
co sráželo mne v tobě k zemi,
kdy na hvězdy jsem k ránu zřel
a klesal někam do pekel?
Já na svůj příchod myslím zase
a na slávu tvých ostrovů –:
má duše v tobě ztratila se..!
a kde s ní zase vyplovu?
Dva zálivy v mém nitru leží...
Zřím bílý přízrak dvou tvých věží...
Zřím, rybář síť jak suší tam –
a teď si nějak vzpomínám...
Zřím sebe, kterak v člunu sedím,
jak na dno mořské pozírám,
však pro mne pranic není tam,
jak nic tam dole nevyhledím –
já báj ti slíbil dumavou –
tys duši vzalo zástavou?
A slyším, rybář řeč jak spřádá.
„Že dole město pohřbeno?
To fantasie má snad ráda
a vzpomene i na jméno,
leč vše to prázdný tlach jen, pane,
pro dětské smysly rozhýčkané,
to pustých skal roj zmatený
pro úhoře a mureny,
víc pranic však.“ – To dobře známe,
jak lidský rozum, chytrý brach,
i přes pohádek stoupá práh
a prostě přes koleno láme,
co není hračkou do hraní
a co se nám hned neklaní!
Mé hnízdo v dálce, za horami!
Pojď s úsměvem svým ke mně blíž!
Jsme na tom světě zase sami...
Dnes tedy báj svou uslyšíš!
Slyš pověst, kterou lovím z šera,
v níž duše má se našla včera – –!
Já viděl ve snách Šipun2 tvůj
a jeho slepou černou sluj,
již ve tmách moře podhlodává –
já granátného jabka květ
jsem pochodní nes’ v tento svět,
kde ještě tuhne láva žhavá...
Slyš píseň, již jsem pro tě psal,
jak Epidauros z hrobu vstal...!