IN MEMORIAM.MEMORIAM
Starému hoři nikdo nerozumí.
Na rozvalinách kvítí vyroste.
Hlas zmírající volal skrze rumy
– nadarmo volal! –: „Pomozte!“
Snad byl též někdo, kdo ten výkřik slyšel,
neb není každý hluchý na zemi.
On za snem však, za chimaerou si vyšel
a mručel jenom chladně: „Nelze mi.“
Leč ujít nenechal si situaci
’kýs adept hereckého umění.
– „Toť příležitost, jež se nenavrací,
než jedenkrát!“ – A chodil v nadšení
hlas mezi rumy slyšet zoufající,
hlas příšerný, hlas krutý, nadlidský,
studovat akcent, vážné rysy v líci,
studovat gesto, dojem tragický.
A bylo třeba pouze hnouti rukou.
Než nehodno to krásy adepta.
„Že věčnost krásy posvěcena mukou,
kdo umírá, ať mře a nereptá!“ –
202
Toť bulletin. A snad to cesta ke blahu.
Snad život lepší, jenž jas rozlije.
Neb nelze upřít po kultuře snahu,
zrak heroický, velké linie.
203