IN MEMORIAM

IN MEMORIAM.MEMORIAM
Starému hoři nikdo nerozumí. Na rozvalinách kvítí vyroste. Hlas zmírající volal skrze rumy – nadarmo volal! –: „Pomozte!“ Snad byl též někdo, kdo ten výkřik slyšel, neb není každý hluchý na zemi. On za snem však, za chimaerou si vyšel a mručel jenom chladně: „Nelze mi.“ Leč ujít nenechal si situaci ’kýs adept hereckého umění. – „Toť příležitost, jež se nenavrací, než jedenkrát!“ – A chodil v nadšení hlas mezi rumy slyšet zoufající, hlas příšerný, hlas krutý, nadlidský, studovat akcent, vážné rysy v líci, studovat gesto, dojem tragický. A bylo třeba pouze hnouti rukou. Než nehodno to krásy adepta. „Že věčnost krásy posvěcena mukou, kdo umírá, ať mře a nereptá!“ – 202 Toť bulletin. A snad to cesta ke blahu. Snad život lepší, jenž jas rozlije. Neb nelze upřít po kultuře snahu, zrak heroický, velké linie. 203