PARNASISTNÍ ROMANCE

PARNASISTNÍ ROMANCE.ROMANCE
Van lahodnější, než zde s večera, celičký svět byl nikdy neovíval. A na platánu poblíž jezera rok celý slavík miloval a zpíval. Všech květů půvab v záhonech se stkvěl. Bizarní formy listí stromů mělo. Rej bílých nymf vždy nocí přicházel políbit jeho zadumané čelo. A bylo možno snít zde na vždycky bez výhrad, dogmat, hesel, bez rozumu. Park francouzský dostih’ park anglický. Ten gracii dal, ten svou vážnou dumu. Byl kníže, vladař? Sám to neznal on. Zde asyl byl, kde srdce chráněno je. Sem nedoléhá lidské bídy ston a neslyšet tu věčnou vřavu boje. A nevím, kolik v zámku svém měl žen, jež stíny noci plašily svým dechem, kolikrát vášní býval opojen, kolikrát váben elegickým echem. 218 Dne kteréhos byl schvácen divným snem uprostřed pávů pyšných svojím peřím. Za parkem tím jaká je asi zem’? – A rozhod’ se, že půjde k jeho dveřím... Po bílém mráčku toužil zádumčiv, jenž mizel jemu kamsi do daleka, po zašlém snu, jenž z dálky naň byl kýv’ a jehož se dnes – zdá se – nedočeká. Zatoužil říci lidem smutky své a jiným lidem, než je denně říkal. Své smutky hořké, zlé a mladistvé, jichž teskný chlad až v jeho nitro vnikal. A vyšel ven a stanul u dveří. Byl jako ten, jenž v záhadnou zem’ vkročí. Stoupnout se bojí. Půdě nevěří: podivně zřela na něho sta očí. Poslala lid svůj bídná krajina, lid vyzáblý, lid odraný, lid bídný. A divný plamen, jenž se rozpíná, vyrušil náhle velmožův sen klidný – Sta očí hledí a z nich čiší mráz. Jak by se jenom nejistoty zbavil? 219 A vladař, kníže, pozvedl svůj hlas a k těmto chudým tato slova pravil: – – „Je marno vše, nač upřeme svůj cit, a moudrým ten, jenž umí břímě shodit. Jsme vězni zde: je žalářem náš byt. Už písmo dí, že líp se nenarodit – Hořká je žena, její objetí nám utrpení připravuje mnohá. Je mnoho myslitmyslit, mnoho trpěti. A marný sen je dostihnouti Boha! V čem velká touha, velký stesk je v tom a ukojení větší touhy vzbudí. V nejvyšších stromech nejvíc řádí hrom, nejvyšší hory věčné sněhy studí – A na dně všeho ironický klam, klam ideál, klam myšlénka, klam víra. Je člověk vždycky konec konců sám, sám žije, trpí, miluje a zmírá – Jsou extáse a halucinace a visiony světců, marné žáry. Žel, dáno všemu končit v kloace. Náš cit je mdlý a hyne chabý, starý. 220 Šílenství duch je v posled kořistí. Oddej se: jedno, čemu chceš se oddat! Nad ctností triumfují nečistí. Neváhá nikdo svého Krista prodat! Tvou něhu zrádné oči poutají, jež jako dýka zítra tebe bodnou. Tvou duši zrádné rety vyssají a tvoje láska bude málo plodnou. Je zrada ve všem. Všechno zrada je, leč vlastního je horší zrada nitra. Je život hra, kde vše se prohraje! Blázen, kdo složil záhy karty zchytra! Dáť život zlo a dá jen potupu – –!“ Tak velmož, velduch, vladař nebo kníže onoho rána mluvil k zástupu a duši jeho dusila zla tíže. Nižádný lesk v těch očích nezasvit’. On čekal marně, souhlas znít až začne. Subtilní v nich se neroztesknil cit. Hleděly zlobně jejich oči lačné. Jen temného cos věštil prý váš zrak, 221 vy nesčetní, vy bědní, hruborucí: na horizontu zarputilý mrak v životě státním velkou revolucí... Zášť k profannímu cítil chvíle té ten vladař, kníže, pohřížený v dumy. Lokajům kynul: Bránu zavřete! „Lid“ v denník psal, „nechápe. Nerozumí!“ 222