DOJEM

DOJEM
Hleděly zraky za ní a bylo ticho tu. Tančila na provaze v otřelém trikotu. Tančila na provaze, pak náhle ustála; a na nejisté bási zpívati počala. Hlas dětský, neumělý, jenž komický byl všem: – Na den svatého Rufa na poli moravském – A dětské její tělo, a dětský její hlas – A hlas ten neumělý se jakýms citem třás’. Já sledoval píseň Miloty do zrady. Ten počátek měl přízvuk ponuré ballady. 223 Cos schvátilo mne v nitru naivním dětským snem. – – Na den svatého Rufa, na poli moravském – – Já zavřel svoje oči, šlo teskno ze všeho. A na provaze tančit jsem viděl jiného. Je riskantní ten tanec, ten tanec stoletý. Leč posluchačstvo baví ty jeho přemety. A komediant baví publikum vážené – a na jakous starou notu si ve snu vzpomene, na staré myslí písně, muk písně, prorady... Ty písně mají přízvuk ponuré ballady – – 224 Komický, ubohý národ, komická, ospalá zem. – – Na den svatého Rufa na poli moravském – – 1905.
225