FANTASTICKÁ POVÍDKA

FANTASTICKÁ POVÍDKA
Je večer snivý. Schody setmělé. Na dveře klepu nesměle, rozpačitě, jak už můj to zvyk. Kdo že jsem a čeho sobě žádám, táže se mne resolutní madame. – Račte hlásit: stultissimus Dyk. Spíše jsem šeptal, nežli mluvil hrůzou, stálť já jsem dojat před Jeho Musou. Marseilky dítě, jak ji kreslí Doré, hleděla s výše: co tu chceš, ó tvore?? Sem chodí večer, tma když kol, Napoleon a Ravachol, a noční když už klesá šero, na táčky přijde Vero. Jsi přítel jakýs’ nevěrný? Jsi z katolické moderny? Začínám výklad málo souvislý. – Má slečno, nemám špatné úmysly. Akt slušnosti jen povinný (desáté narozeniny!), Opolský dí, jak známo je: Má duše, važ si pokoje. O důvod více ještě povím, jsem vlastně synem Macharovým, 23 a jak je známo o nás všudy, oba jsme pošli od Nerudy. Stará vina dávno už mne hnětla, slavnostní jste číslo „Besed“ četla? Jubileji měkne smrtelník. Račte hlásit: „Stultissimus Dyk.“ Já počal jakous hořkost chovat k té dámě s mnoha nároky. Je trapno slyšet opakovat vlastní své skromné výroky. Však mezitím, co naše řeči už podezřelý braly tvar a bylo jakés nebezpečí – do síně vstoupil jubilár. – V hrubosti ještě není síla, spor nerad vidím nemilý. I když je Musa nezdvořilá, může být básník zdvořilý. Lecjaké věci v světě se dějí. Nač kazit čas si jubilejí? Že vjeli jsme si v pačesy? Odpusťme si, co jsme si! – Tím aktem dojat noblessy dím: Odpusťme si, co jsme si. 24 Řeknu to stručně, mistře drahý, co tuhle v srdci zvoní mi. Básníci naši mřeli záhy nebo se stali fádními. Můj drahý mistře, smutno tu žíti, bojím se, bojím čtyrycíti, dusí nás stěny, těžký je dech, bojím se, bojím svých drahých Čech. Můj drahý mistře, vaše jméno – Tu zaklepal mi na rameno, a zašeptal pak uznalý: – Chlapík. Taky jsme bývali! Jak jsem to dostal, tak to dám. A jenom pojďte dále k nám – Vkročím v pokoj. Vida, vida, poznal jsem ctného pana Šmída. Sedí a sedí, pokuřuje, básníka mocně oslavuje. Byla to vůbec velká sláva: připíjel Herben s Němcem z „Práva“. Sedí a sedí, pokuřují, básníka mocně oslavují. Srdečná, nehledaná slova pronáší Žofka Jelovškova. Sedí a sedí, pokuřuje, básníka mocně oslavuje. 25 Příval zní slov, vzlet perutný: – Váš vavřín, mistře, mohutný! – – Kněz řádu Melchisedecha – – Vlast naše, ta zlá macecha – – Věčná vám bude památka – – Máte to hezká děťátka – – Efemerní lidské já – – Gloglogloglogloria! – – Průkopník, věštec, který bouří, hřímá – – Co žen mne spilo rtoma vášnivýma – – I ty milionská kůže – – Zde by měly kvésti růže – – Ta vaše Musa, mistře, plamenná – – Zjev étherický: je jen hubená – – Mír světů. – Pumu pro cára! – – Neznám já v světe farára – Tu, zvyklý čelit burácení mas, přehlušil všechno Němcův hlas: – – Neviděli jste malého Kohna? Celá partaj dělá jemu slona! Neviděl jste Kohna malého? Nemůže být partaj bez něho! – Písně a žerty, slova láskou vzňatá pak přerušil hlas Mithridata. – Mám teskný dojem, stoje, sedě, že u Bucků jsem na besedě. 26 Mladosti mojí dávná léta... táží se marně: Byla? Ne? Teď člověk s klidem čítá Goetha – A zazpíval: Ó Emane! – * Nevrle sedím, hledím ven v blátivý, kalný, smutný den – Písničky, přípitky, všechno šlo k ďasu, slavnostní číslo zbývá jen „Času“. A jak sedím, sním a sním, všelicos je mi nápadným. Rád bych tak věděl, co bozi vědí, proč Němec úkosem na mne hledí, proč se tak mračil, když jsem mu děl: – Kohna jste malého neviděl? – Únor – březen 1904.
27