HRDINOVÉ JIŽNÍ TOČNY
Evans, Oates, Bowers, Wilson, Scott.
Půlnoc věčná... Z nekonečna
padá matný světů svit.
A v tom svitu utýraná
táhne smutná karavana –
kolem smrti dýchá klid.
Půlnoc věčná... Z nekonečna
jak by vlastní zvonil smích:
přelud není to ni bajka,
na točně vlá cizí vlajka,
ne však vlajka ze snů tvých.
Půlnoc věčná... Z nekonečna
ostrý vítr v záda šleh’.
Se sokem šlo štěstí jiné!
Noha sotva vpřed se šine,
síla chabne v ramenech.
Všechna práce jak by marná
75
do propasti poklesla.
Utýraná žalem, hořem,
karavana sněhu mořem
bloudí loď jak bez vesla.
Mrtvě slézá vrchů témě,
mrtvě sjíždí zrádný sráz,
stínů pět už sotva dýchá,
z mrtvého kol kolem ticha
mrtvě zní i stínů hlas.
Časem vůdce hlavu zvedne,
povzbuzuje, zavelí –
leč co zraky jeho vidí?
Patří ještě v řady lidí
sám se svými přáteli?
Oči žhnou a nad očima
jak by blesky kmitaly.
Hlavu výsměch sudby mučí,
ve spáncích to skorem hučí
šílenství již signály!
76
Zas na chvíli – zastavili,
spánek však jak vlkodlak
stále jen se kolem plížíplíží,
a když lehne, bolí, tíží,
podrásá tě, nechá pak...
Jako žebrák táhne domů,
vrátit kdo se moh’ jak král –
ráno zas ty oči žhavé,
vpadlé tváře, popelavé –
jak by každý z mrtvých vstal!
A zas dál se stíny sunou,
velké věci matný stín:
Zač jsi dát chtěl i své žití,
moci teď to s sebou vzíti,
ukrýt někam do hlubin!
A zas dál se stíny sunou,
v líce bodá ostrý led:
jako práce trpasličí
za tebou se cíl tvůj tyčí
na věky už – naposled!
77
A zas dál se stíny sunou,
jako výjev komický,
táhne dolem karavana,
marnou prací utýraná,
oklamaná pro vždycky.
Na hory teď zase stoupá,
teď zas příkrý sjíždí svah,
teď však stojí... Jeden z pěti,
přec to nemoh’ vydržeti,
na zem padl ve mdlobách...
Zvedají ho... Obr tělem
chví se, samá rána, vzdech.
V oku vzteku visí slza,
na hlavě krev černá zmrzá,
krev lze zřít i na ústech.
Volají ho – marná práce,
ruka visí bez vlády,
všechno dosud nestačilo,
osud chtěl mít celé dílo,
přišel ještě s úklady!
78
Na druha druh zmaten hledí,
je to předzvěst konce snad?
Dálka písní hrozivou zní,
zraněný na saních blouzní,
utíkat chce, utíkat...
Zase dál se stíny sunou
po závějích padolu.
Po třech dnech se zastavují,
kolem ostré větry dují:
sáně vezou mrtvolu!
Čtyři stíny hlavu chýlí,
nad mrtvým se sklánějí,
co v těch očích chtějí čísti?
– Životem svým nejste jisti,
zanechte všech nadějí!
Kolem hrůzy jízda hvízdá,
slyšet vichrů třesk a ryk...
Tu ach, druha pochovali,
na vrch ledný balvan dali,
jak to starý káže zvyk.
79
A zas dál se stíny sunou,
teď však už je žene chvat,
metelice kolem divá
tanec smrti tančí, zpívá,
v těle vyje šakal hlad.
Do nebe až sáně letí,
jak je smršti zvedá dráp –
čtyři stíny bez nadějí
vichrem tím se potácejí –
zase nový klesá chlap!
Obličej má jako dítě,
dětsky též se usmívá,
pomalu se s ledu zvedá,
ne, on přece ne – se nedá,
duše na Smrt žárlivá!
Dál se tedy stíny sunou,
zmatek smyslů kryje stan.
V noci sténá srdce prosté,
zatím dál co venku roste
bouře s vichrem na orkán.
80
Tři dny stan ta muka skrývá,
velké duše bolest, žal,
čtvrté ráno zbědovaný,
vstává chorý, samé rány,
zdá se, že se pousmál.
Opravdu se pousmívá,
na tři druhy hledě tak:
Nečekejte, dále jděte,
mne už sotva naleznete,
čekáte snad na zázrak?
Modlil jsem se k bohu v noci,
aby můj si život vzal –
nechtěl... Co mi tedy zbývá?
Ve vás je má duše živa,
nač bych dél vás zdržoval?
Jako přízrak vyšel v bouři,
jako blesk se ztratil v tmách.
Mířil osud na člověka,
ale našel víc než reka –
po ostatních také sáh’.
81
Jako stíny dál se vlekli,
pak zas v bouři zapadli,
mrtvoly dvě v ledné dáli
po nových se mrtvých ptaly,
živí v hrob se pokladli.
Týden celý vydrželi,
než je jižní shltil sníh.
Pak i slunce v mlhách vzplálo:
na pláni pět mrtvol spalo,
orkán sesláb’, zmlk’ a ztich’ – –
Znáš tu celou historii?
Rozkvetla v ní lidstva krev.
Pro ni ženy v chrámech lkaly,
muži jako skály stáli,
k nebesům zněl víry zpěv.
Tmavý bod se v dálkách tratí...
stan, v něm konec pouti je.
Kolem spí zas půlnoc věčná,
82