PLAMÍNKY
Oh, kdyby písně moje lhaly
nad tíží trpkých snů a běd –
jak posly marné, bezvýznamné
bych zavolal je zpět!
Ne, nechci, aby cizí mluvou
se ozýval můj mladý svět,
a o slovo lkal milosrdné
svět nedočkavých mladých let.
Nad propastmi když třásli jsme se,
propasti hloubkou hučely.
Tu volal život rozvášněný
a divoký a veselý.
Tu zněly struny rozbouřené,
i hlas se rozkřik’ nesmělý.
Hoj, bývaly to krásné poutě
s pobouřenými rebelly!
Když časem v cestu vála zima,
ohníčku šlehly plameny, –
a k jejich teplu utíkal se
tak často poutník znavený.
I země pohádky své dala,
útěchu, kterou uchovala
každému, kdo chce sudbu trudnou
chabými zdržet rameny.
6
O, bývají to touhy králů,
jež duší prudké proletí.
Oh, bývají to trpké chvíle,
smutného konce století.
Já přiznal slabost, přiznal pýchu
i roztesknění z nutných hříchů, –
svou nahou pravdu, nahou krásu
tu chtěl jsem vždycky viděti!
Den nachýlil se. Bylo smutno.
Však něčí oči – stále hřály.
Tak bázlivě a zase vroucně
se verše moje ozývaly...
Svůj život spjal jsem v rýmy tvrdé,
a v rytmech poctivosti hrdé
jsem zadých’ v jiskry, které ještě
zapálí, jistě zapálí –!
7