Stín chrámu nebyl nikdy přísnější
než v onen den, kdy duše trpěla.
Zas muka stará v srdce ulehla,
ač dávno trápit mne už neměla.
Zas refrain starý chtěl svou píseň celou,
chorou a štěstím dávným neveselou:
V podivném tomto území
království boží vzejde mi?
Stín chrámu nebyl nikdy přísnější –
v něm staří bozi šli zas váhaví,
i paní šly, jež milovaly kdys
v čas mythickým jen sněním mlhavý –
jich očí zář můj refrain změnila...
(Ta píseň štěstím velkým nemilá!)
l v tomhle uzoučkém území
nějak má setba vzejde mi...
Však v zraky jak by odlesk moci slét’
a v paže jak by nová vzešla síla.
A pohan směje se, ač chrámu hrozí stín:
Jde čas, by doba bohy zaměnila!
Kdo trápíš se, jen k sopkám pohleď nebe
a pro svou slabost nezapomeň sebe!
I v tomhle prokletém území
radost jde s námi, se všemi.
A žebrák jde. A Galilejský s ním.
Vždy za dnem přijde smutná třeba noc.
A bídní jdou... Jde mimo celý svět.
Kdo nejvíc směje se, svou skrývá malomoc.
Hle, příteli! Lze sobě jenom žíti?
Krev bouří se a člověk chce se bíti.
Lze jíti v míru se všemi
v prokletém tomto území?
Stín chrámu nebyl nikdy přísnější
než chvíle té, kdy o vše staré šlo.
Každému chodci málem hledím v tvář:
Ztemnělo náhle jasné zrcadlo!
Jak dlaň by širá život zakryla,
svou hrůzou mámila, svou tíhou vábila.
I v tomhle maličkém území
leckdo svou úlohou oněmí...
Ten výkřik však! – Oh, snad se někdo smál,
že na psí štěknutí já v dlaně zatleskal!
– Muž v dlažbu opřel se, jde kára blíž a blíž,
nad koly praská naložená tíž –
však zvíře pomáhá a skoro vesele...
– Ven z chrámu teď, mé duše nesmělé!
O víře nové po skepsi
hovoří dneska tlama psí!