PÍSEŇ O ZLATÉ PŘÍLBĚ
K. Tomanovi.
Tak zvolna táhli černí koně
můj zrezavělý, starý pluh.
Zas rovné brázdy vzpomínkami
jsem oral, starý dobrodruh.
A slunce hřálo. V tichém poli
se šeptalo o příštích žních.
Zas vzpomínal jsem hospodářů,
už přede mnou též podivných.
Pták zpíval, k nebi vzhůru cíle
zas divně směšným letem svým.
A já se smál svým tklivým dojmům,
svým divně směšným perutím.
Teď zarzal kůň. A oba koně
zarzali náhle z hluboka.
Pluh zarazil se. Co to skrývá
má brázda směšně hluboká?
Já myslil, že můj celý život
kus bídy bude bez data –
a my tu vyorali přílbu,
jež svítí jako ze zlata!
29