BALLADA
1.
Na housle slaďoučké, jak hrávávají jiní,
ti nezahrám. Ten hlad už přechází,
v němž kde kdo hyne lačný dobrodiní,
jež hrdou duši vždy však zamrazí.
Silnými lásky tvé jen provazy
já dám se spoutat ve tvá pouta zlatá,
neb žárlím – na svět, jenž tě provází!
Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
Jsi příliš krásná. V temnotě mých síní
tvá krása zbledne. Dusné obrazy
mých snů tě chytnou, změní na věštkyni.
Nad léta porostem’, nad bahna, nad srázy,
životu mému dáš své rozkazy
a sama půjdeš, kam tvé slovo chvátá.
Na boha žárlím, jenž tě provází!
Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
A nevymkneš se. Není možno nyní.
Mé srdce před tebou se přece neplazí.
Chce oheň mít a tebe přítelkyní.
Můj ďas zná pro tě na sto nesnází
a tisíc bouří, vzduch jež nezkazí!
A černý pán už bije na má vrata!
Na peklo žárlím, jež tě provází!
Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
33
POSLÁNÍ
Jsem plný boha – ďábla, mdloby – ekstasí.
Nad steskem včerejška a hromadami bláta,
pod slávou budoucna, jež mraky prorazí,
tvůj klášter čeká. Vejdi třikrát svatá!
34