SLOVÁCKÝ HUDEC
Jen jednou jsem v živote svém ho zřel,
a z paměti už mi nezmizel,
já často naň vzpomínám.
To obraz vlál pouti kol peřestý,
on zhroucen a zmučen hrál u cesty –
a sobě jak hrál by a pěl by tam sám!
Jen jednou jsem slyšel ho, nábožnou pěl,
a z paměti už mi nezmizel
a bude žít ve mně dál...
To strašlivé ve tváři úsilí,
a výraz ne lidský už, gorilí,
tón každý by vyzpíval!
Zas vidím ho, slyším a tak je mi:
Jsem, bratře, tvým bratrem zde na zemi,
jde za tebou srdce mé!
Tvůj výraz už z duše mé nehne se,
až cele mnou do hlubin otřese,
své nebe zas najdeme!
58