Den přišel nový; růžově vzplál do perleti vršek hor,
co měsíc, bledý jako smrt, se zvolna skláněl pod obzor;
v můj spánek zazněl písně tep, sen horečný mně zaplašil,
a v chladné záři svítání, za mlžných opálových chvil
mé ztichlé srdce rozbouřil, svým rytmem dral se do krve,
a temnou silou nutil psát, psát tobě tenkrát poprvé.
Tu pro tebe, jenž nebudeš těch veršů čísti těžký zdvih,
za akkord tónů bolestných a za tvůj vítězící smích
jsem psala píseň budoucna, leč zhalenou v let zašlých stín,
jenž zhoustl z mlhy beztvárné křivd dávných, zklamání a vin,
v té chvíli ranních přízraků, jež nový zpěv ten vyvolal,
co rozum bdělý, střízlivý se s mrákotným mým sněním rval.
A hlavou sloky bouřily, jak přívalu by rostl hluk,
jenž v podvědomí zapadal, do propastného hrobu muk,
a trosky jejich vynášel a duchy mrtvých plašil z ní,
až křepčit kolem počaly svůj tanec divě bizarní
a smát se srdci, spícímu již dávno v těžkých dřímotách,
v němž probouzel se po letech zas dávné touhy vzlet a vzmach.
Má touha těžká křídla má, zraněná křídla sokolí,
v nich rány dávno zjizvené se časem ještě rozbolí,
jak náhle by si vzpomněly na mladé teplé krve proud,
jenž nesměl kdysi vysoko k modrému nebi vytrysknout,
a který vpila domova zem šedá, hluchý suchopár,
kde rostl potom bolehlav a zimomřivých růží pár.
Tam ruce choré, líné, mdlé, z nich vily věnce smuteční,
na čela mrtvých nadějí, na rovy jednotvárných dní,
tam ohlas žalmů vzdálených zněl do rouhavých modliteb,
však ironický, lehký smích již řídil srdce volný tep,
až včerejšího večera...