LOUČENÍ.
Žhne širým rozklenutím blankyt dnes,
a vzduchem vůně dávných snění vlá,
jak naposled by minulosti proud
do mdlého srdce svěží vlny nes’,
jak peruť touhy, dlouho ochablá,
by naposled je chtěla pozvednout.
Tón, který vzbuzený byl před lety
a dálkou nesmírnou se teskně chvěl,
půl horečný a sladký dopola
dnes ještě do tvé duše zaletí
a souzvuk, kterýs nikdy neslyšelneslyšel,
tam v hrůzné, marné kráse vyvolá.
Až nad světem zář slunná dohoří,
ty, obklíčený zimou mlhavou,
jak oloupený poutník budeš stát,
jenž k neznámému božstvu hovoří,
však strnut leknutím a únavou
se neodváží ptát ni vyčítat.
59