ŘÍJEN.
Ó smutné srdce mé, kam jsi se zatoulalo
ve bledém soumraku, ve vůni jeseně,
kdy světlo poslední se zpoza mraků smálo
tak hořce výsměšně, tak teskně znaveně –
ó smutné srdce mé, kam jsi se zatoulalo?!
Když slunce zhasíná nad pruhem holých lad,
z nichž v dálky neznámé se touhy letní tratí,
je sladko v lenošce si chvíli podumat,
pak lampu rozsvítit, jež mile pokoj zlatí,
když slunce zhasíná nad pruhem holých lad.
A spustit záclony, a doma býti, doma...
Tam venku je ten svit tak zpustle jízlivý,
tam padá s oblohy a stoupá z podvědoma
chlad zimní do srdce, chlad zimní na nivy...
Ó spustit záclony a doma býti, doma.
60