POHÁDKA O MELUSINĚ.
Dnes nikdo nezná míst, kde stával zlatý hrad
pralesy obestlán;
je Luzín zbořený a zmizel vonný sad
i s věží pevných bran.
Spí Raymond, sladký muž se srdcem ukrutným,
je ztišen jeho žal,
ó paní tajemná, smrt prošla rodem tvým,
a nikdo nezůstal.
O koho tedy, rci, tím hrozným pláčem lkáš,
a rci, za kterou z chvil
ze hrudi stísněné po věky vysíláš
svůj zoufanlivý kvil?
Snad ztmělé srdce tvé si dosud vzpomíná
na lásky blahý čas,
kdy jako slunce žeh na báních Luzína
v něm hořel žárný jas?
Či myslíš na děti, ty matko ubohá,
na opuštěný dům,
a na těch nocí děs, kdy jen akjak mátoha
jsi směla k sirotkům?
70
Snad pláčeš ještě dnes pro chvíli páteční
ve věži zrádných bran,
když v kata krutého se rázem změnil v ní
tvůj choť, tvůj sladký pán?
Či pro ten jeho žal, pro marnou lítost vin,
pro muka dlouhých let,
než vytouženou smrt mu vlíbal do šedin
tvůj láskyplný ret?
– Kdes chladný pramen je, pod štítem modrých skal
zní smavý šepot vln,
ten pramen viděl vševše, a přece zurčí dál,
je dosud písní pln.
A věky minuly, je hrad můj rozbořen,
a vyhaslý je rod,
můj muž, můj syn, můj vnuk sní nerušený sen,
já slýchám písně vod.
Však jenom zdaleka, neb nikdy nejdu blíž,
je domov kouzla prost,
můj rod je vyhaslý, můj pramen cizí již,
a já mám nesmrtnost.
71