PORTRÉT LVA NIKOLAJEVIČE TOLSTÉHO
Má oko studené, jež věci proniká.
Má vousy mužíka, halenu mužíka.
V ty oči zírals od svých mladých let
a nenáviděls, žes moh’ rozumět.
Od mladosti své cítíš jeho hřích:
pokorný slovy, duchem příliš zpých’.
Od mladosti tvé chmurná, tragická
před tebou stála lidskost nelidská.
Od mladosti mu hledě do zraků,
měls velikého dojem soumraku.
Mlád přísně soudil jsi. A dnes bys hůře soudil.
V tom velkém soumraku veliký národ zbloudil.
Jak kdysi vidělo, tvé oko starce vidí,
jenž lidstvo miluje a nemiluje lidí,
17
s tím zrakem studeným, jenž věci proniká,
s tím vousem mužíka, s halenou mužíka.
Zříš čelo zbrázděné a vrásčitou tu líc.
Že více chápeš dnes, též nenávidíš víc.
Má pohled zarytce, studený jako led.
Krev jeho národa však stříká na portrét.
18