Na Krumlově.
To bylo kdysi na Krumlově,
jenž v otcovský mne domov zval,
přes město měsíc opálově
do našich oken záříval.
Za léta se tam v rovnodenní
do zámku měsíc vloudil rád,
a v jeho svitu v zamyšlení
plá pánů z Růže starý hrad.
Když chodíval jsem nádvořími
a mostem starý přes příkop,
tu jak když vše kol hovoří mi
pohádkou luznou starých dob.
A v devět večer hlásník troubí,
až hrad se zachví v zakladech,základech,
31
a mrtvých stínů v chodbách, loubí
jak bys vlát cítil shon a spěch.
Ty staré časy, dávné časy
na věži hlásník vyvolá,
kdy pětilistá, vzácné krásy
tu růže plála do kola.
Ty staré časy, slávy, boje,
zapadly tuze v srdce mi,
vždyť i má růže – mládí moje
tu někde dřímá pod zemí! –
32