Hvězdy a bludičky (1910)

Básně, Adolf Brabec

ADOLF BRABEC: HVĚZDY
A
BLUDIČKY
BÁSNĚ.
NÁKLADEM ANT. RICHTRA V KAMENICI N. L. 1910.
[1] Parostr. knihtiskárna Ant. Richtra v Kamenici n. L.
[2] PANU PROF. FRANTIŠKU SEKANINOVI SPISOVATELI
K PŘÁTELSKÉ UPOMÍNCE.
[3] VZPOMÍNKY.
[5]
Smutná cesta.
Šel cestou smutnou, sám jsem šel, kol žluté listí vítr rval, a měsíc dosud nevyšel, by září svou kraj zulíbal. V kraji smutno, v srdci též, nač ještě žít a toužiti, lze poznat jenom klam a lež a bolest třeba prožíti. Jdu dál, kam nevím ani sám, do noci jdu a dálavy, pár upomínek v duši mám a zrak od pláče krvavý... 7
Vdovec. (K obrazu E. K. Lišky.)
Noc jarní nádherná je, šeřík voní, jak bylo, vzpomíná si, jak je dnes – v zadumání vdovec hlavu kloní a daleko se dívá do nebes. Po práci uštván, nad kolébkou schýlen si vzpomíná... Zde žena zpívala a dítěte zrak líbá pološílen; vždyť tytéž oči mrtvá mívala! Měl štěstí, mládí, ženu, sladké chvíle, na světě nepřál si mít nikdy víc; v rakvi hnije tělo dneska bílé, ze všeho marnost žití kyne vstříc! Když myšlénka se za myšlénkou valí, že najde ženu novou, líbeznou, 8 do okénka mu hvězda hrozí z dáli a polévá vše září stříbrnou. Již usíná, ve dlani svírá lebku, pro nový rozhodnout se nelze čin; a náhle zlatým křídlem nad kolébku se chýlí mrtvé matky bílý stín. Stín matky líbá dítě, hladí vlásky, tak vroucně, než v dál se rozletí – a těžce loučí se, vždyť květ své lásky ve světa smutném zanechává zajetí! 9
In memoriam.
Tvé živé oči gazelí, pod liliovým čelem, mou celou duši rozechvěly v mém žití osiřelém. Jen vzpomeň! Čas byl májový a šeřík voněl sladce, když západ hořel nachovýnachový, jsme žili ve pohádce. Šlo tiše žití dál a dál a tvá mou stiskla ruka, tvůj něžný hlas mne vzpružoval, jak hudba čarozvuká. Ty něžný květe zázračný na mého mládí rovu, bez slunce, ukryt pod mračny pro tebe žiji znovu! 10
Když růže rozkvetou.
Stokrát zase vzpomenu si na to jaro naší lásky a tu člověk smutně musí hledět nazpět bez otázky. Nazpět za vším, co již není, a když zří kol růže kvésti, schází mu to potěšení uzřít jedno dítě milé, uzřít jedny ručky bílé, jež ty růže trhávaly, a ty oči, jež se smály všemu, co ten život dává o čem blouzní mladá hlava... Člověk náhle vzpomene si na své mládí... Mládí, kde jsi? 11
Vzpomínka.
To bylo v Benátkách a koncem máje, kdy prvně zřel jsem jihu čarné kraje, již kvetly akáty a růže všude na stromech zrály fíky, višně rudé. To bylo v Benátkách, kde lagun řada a večer nádherný i západ žhavý v závoj růží kryje chrámů hlavy... Kol zahrad vonných moře protékalo pod mosty na sta tmavých gondol spalo. V tom zpěv jsem zaslech’, něžný, sladký tady a dívčí zjev se zakmit u zahrady! To dítě bylo skorem, anděl snivý, jenž dosud všemu zasměje se, diví, že hleděl zmámemzmámen jsem, jak sobě hraje, co zatím ňader květ již plně zraje. A růže skláněly se u terassy, pár poupat z nich zdobilo její vlasy s bravurou, když dívčí rozpustilou ty růže trhala svou ručkou bílou. 12 V tom napadlo mi, jeden krok že chybný to dítě smete náhle do hlubiny, kde moře zdvihalo své boky, což kdyby démon tam ved’ dívčí kroky? A sotva myšlénky ty ve mne vzniklyvznikly, pod mostem ženy uděšeně vzkřikly, my zahlédli jen dívčí tělo bílé, jak ženou v dálku vlny rozpustilé. Byl odliv právě, vlny odtékaly a kamsi v dálku nesly život malý. Pár růží chtělo jenom dítě míti a osud přál si za ně její žití! Na jihu tam, dnes mohla býti paní a líbat muže, dítě tisknout k skrániskráni, vše přeludem je, všecko oči mámí a navždy zůstává jen vzpomínání. 13
Poslední květ.
Můj milý květe, rád bych tebe chránil a dechem svým bych chtěl tě vyrvat mrazumrazu, svým vlastním teplem proti chladu bránil z rána, než mi pohled zjeví zkázu. Tak miluji tvou vůni, kdy zřím tebe a démant rosy skropí tvoje listy, kol slunce září, a jak jasné nebe, je kalich tvůj, tak vonící a čistý. Co zbude zítra? Soucit tichý padá do srdce mi, neb vidím klamné štěstí! Můj květe! Láska má tě měla rádaráda, však ta je mrtva! Nuž pro koho kvésti? 14
Nálada.
Den žhavý letní – okna otevřena, pár tmavých růží voní ze sadu, je smutno v parku, kde dlí štíhlá žena, k ní vzpomínky mé letí bez ladu. A všude smutno, mír se nenavrátí, vše rozkotal mi osud najednou! Chtěl nemyslet bych, spáti, věčně spáti, když smutné oči, šťastné oči zahlédnou. Květ svěží, krvavý jsem od ní zlíbal, tu upomínku od ní poslední, a z očí jen se řine slzí příval... Hle! Přišla noc, já čekal, že se rozední! 15
Konec.
Po dlouhé řadě let v kraj rodný vrátila se. Šat bílý kmital se tím šerem jarní noci, jak výčitkou to znělo v jasném zvonů hlase, když pěšinou šla nerozhodna, bez pomoci. Kraj zvolna usínal... je záře žhavorudážhavorudá, část nebe koupala a zlatou kryla třísní; jak krásnou se jí zdála dneska víska chudá, jak divně bylo jí při zvucích známých písní. A za ní vlak, jenž přivezl ji z dálné Vídně, zas zvolna zavzdychal a hvizdot krajem projel, a lány zelenými uháněl pak klidně, jak žárná světluška, než zraku v dálku ujel! Ach život, minulost... a netušila sama, že přijdou pojednou ty vyčítavé hlasy, 16 že zjeví příšerně se celé žití drama, že sobě vzpomene, kde on je dneska asi! On, on, jenž byl jí nade všecko dražší v světě, a jemuž první lásku dala v upomínku! O, jak jí divně bylo při té jedné větě, že div se neohlédla, nevykřikla „Hynku!“ To každé místo zlaté, drahé domoviny k ní volalo, když zřela první známé tváře, jen život její byl dnes jiný, jiný, vše kouzlem změnilo se v city samotáře.. Šla bílou pěšinou a oboru zas zřela, kol spící ves, jak malé ptáče pod křídloma a stranou rybník, na němž loď se bílá chvěla! Vše známé bylo jí, že zavzdychla: „Jsem doma.“ Již první hvězda, anděl nadoblačných světů, na nebi kmitla se nad vískou rovným směrem, 17 a vůni vdechnula těch šeříkových květů, jež vždy tak ráda měla, když šla podvečerem. „Můj bože, jak to klekání dnes smutně zvoní“ si šeptala, když vršek cestu výše klenul, „co dělá drahý hoch, však co mu dnes je po ní? v objetí as ženy drahé zapomenul.“ Jí oko zvlhlo, dodnes hluboké a jasné, v něm mládí spalo ještě s pohádkama, byť cestou hříchu šla, již zvolila si sama. A krása dosud tajila se v bledé tváři, když zhrdla cností, přec jen byla dítě čisté. Vždyť lehce se tak city a vše zakramaří, a lehčeji se spěchá do záhuby jisté. Do aleje když lipové se zatáčela, svou starou tetu potkala... Jak změnila se! „Ach, Mařko, tys to?“ – s údivem k ní smutně děla. Po létech dlouhých poznala ji jen po hlase. Šli spolu... Luna svítila jim cestou vyšlá. 18 V tom slova dívku bodla: „Přijela si tedy!“ „Však pozdě dnes jsi, pozdě, holubičko přišla... – tě mrtvý Hynek vroucně líbá naposledy.“ – Když krajinou noc čarná dýchala a spěla, vše usnulo, již dávno zmlknul ve vsi zvonec – k nádraží zas kráčela tak osamělá a známý hlas k ní volal: „Konec, konec..“ 19
Ve velkoměstě.
Sta krásných očí, postav žen a dětí ve víru ulic vystřídá se rychle, a vše tak šíleně před zrakem letí do duše tvojí vzpomínkami ztichlé. A uprostřed kráčíš... je ti líto všeho, tu svatba, hudba smuteční tě mijí, co mizí všude zlata bezcenného v lidských dramat smutné melodii! Hned nový zjev tě smát se nutí: Pár mladých děvčat při valčíku zpívá. V okně starý pán při poslechnutí, ve zpomínkách jen bílou hlavou kývá. Bez lásky, neznám zříš jak čas jen letí a náhle zbudíš se a hledáš květy, a divíš se, že vyrostly již děti a tys jen zůstal nezměněný lety..! 20
Vzpomínkový svět.
Jsou světy dva, v nichž člověk žije, jen denně mění se jich kulisy, a jeviště i melodie od počasí a nervů závisí. Když večer svléknu kabát mzdový, v němž vydělávám denně peníze, mne zlíbá sladce svět můj vzpomínkový a čtu v něm, jako krásné ve knize! 21
Nálady
[23]
***

Jsem jenom sen, jenž v jiný se zas změní,
Jsem jenom sen, jenž v jiný se zas změní,
jsem jenom proud, jenž v neznámou se řítí dál, a stvořen v sladkém lásky opojení, proč žíti mám, jsem nikdy nechápal.
25
Touha.
Jaro letí zahradami, letí poli, letí lesy, kde však moje zlaté mládí, krásné mládí moje kde jsi? Bílý květ již prozařuje, ptáčkové si hnízdo staví, něžný mráčku, v bílé výši zastav jaro u mé hlavy! Pozdě je, již po klekání, rudý západ dohořívá, a kolem mých bílých skrání hasne světlo – noc se stmívá! 26
Píseň listopadu.
To byl večer, vzpomínáš? V dáli ležel domov náš, zlatým ohněm západ plál, já se v zrak tvůj zadíval. Červánky nám svítily, a my náhle na chvíli, jako v mládí rozkvětu přitiskli ret ku retu! Bouře krajem pospíchá, listí padá do ticha, nám však v srdci zůstává sladké lásky nálada. 27
Kam jdu?
Kam jdu? Noc zoufalá mi v cestu černé růže hází, jak samet černé růže bolesti a ztrát, v té noci bez konce vstříc nikdo nepřichází, ni přítel, žena, již bych upřímně měl rád. A krokem bojácným se bolest za mnou plouží, že duše zmírá neklidem a únavou! Kde jsou ty říše jasné, po nichž srdce touží se září sluncí žhavých, modří dumavou? Kde jsou ty ženy, o nichž láska zpívá, kde jsou ta srdce, pro něž jiná krvácí? Kde zrak, jenž jinak ve svět se dálný dívá, kde mládí je, jež víc se nevrátí? 28
Poslední chvíle. (Improvisace.)
Všecko bílo, plno měsíčního světla – Padám, volám, klesám, ticho zas... Ozvěna mých zvuků, ta ach nedolétla v tiché kraje, kde plá slunka jas. Pozdní večer, hrozba zvonů táhne plání, černých havranů jsem zahled’ let; jakby cítili mé těžké umírání, rozloučit se přišli naposled. Zase ticho... prázdno... svíce mírně plane, duše mojí atom zhasíná, mrtvo blízko... mráz mi v údy stuhlé vane, v extasi se cit můj napíná. Vzduchem kříže planou, lebky krvácejí, mladé tváře, vlastní tváře zřím; 29 šíleně se nervy v těle zdraném chvějí, mrtvé ruce kynou zášeřím. Myšlénky se ztrácí, v krvi city plovou, upír černý krev mi vyssává; a tou září očí, září fosforovou poslední dech žití uspává...! 30
Na Krumlově.
To bylo kdysi na Krumlově, jenž v otcovský mne domov zval, přes město měsíc opálově do našich oken záříval. Za léta se tam v rovnodenní do zámku měsíc vloudil rád, a v jeho svitu v zamyšlení plá pánů z Růže starý hrad. Když chodíval jsem nádvořími a mostem starý přes příkop, tu jak když vše kol hovoří mi pohádkou luznou starých dob. A v devět večer hlásník troubí, až hrad se zachví v zakladech,základech, 31 a mrtvých stínů v chodbách, loubí jak bys vlát cítil shon a spěch. Ty staré časy, dávné časy na věži hlásník vyvolá, kdy pětilistá, vzácné krásy tu růže plála do kola. Ty staré časy, slávy, boje, zapadly tuze v srdce mi, vždyť i má růže – mládí moje tu někde dřímá pod zemí! – 32
Písnička.
Jako bych viděl drahé ty zraky, přítulně plály modravé, vyhlédly, jako hvězdy pod mraky, zmizely, zbledly v dálavě. Milounké oči, škoda vás světu, život je dramat virtuos, poslední zbytek růžových květů vytrhnul prudce z hlubin kdos..! 33
Když volným tokem krev se ztrácí...
Když volným tokem krev se ztrácí ze žil do kapky poslední, než srdce tvoje vykrvácí, se nazpět klidně rozhlédni. Na kamenité cestě žití tvá bolest leží schoulena, jen krvavá ji zdobí kvítí a divné city bez jména. Tož vezme-li tě osud štěstí, dej vše mu klidně do klína, jsi kapkou jen, jež padla v světy a v třpytném letu zhasíná. 34
Přání.
Chtěl zpět bych dnes do mladých časů, kde doma stojí rodný dům, zřít českých krajů smutnou krásu a vzdát se zlatým, krásným snům; u Tebe matko, když se šeří, být člověkem, jenž v lásku věří. Ó, matičko, Ty sladká touho moje, na Tebe do dnes vzpomínám. Jsou ztraceny mých cílů voje, a sám tak sám své ruce sepínám; vždyť slova Tvá mi sladce zněla i když mne láska zapoměla. Má matko drahá, slunných říší květe, můj život bouře rozmetá, ó, ruce bílé sladce, klidně spětespěte, já zatím kráčím do světa. Však srdce mé se neleká, i když mne štěstí nikde nečeká! 35
Vzpomínka na matku.
1.
Tak jak když někdo tiše pláče, dnes venku jarní vítr lká, od okna k oknu letí, skáče, kde vykvetla již fialka. Když máj na blízku, vidím znovu mou drahou, mrtvou matku zas, co květů svadlo na tom rovu, v němž stlívá její krásný vlas. Jak liliový sen šla žitím, a byla krásná, jako květ, zrak její slunný ve svém cítím ač mrtva je již třicet let... 36
2.
Spi tiše matko – přešly doby, spi sladce v jihočeské zemi, nach západu hrob růží zdobí, když smutně plane alejemi. A soucitná snad ruka bílá do dnes tvůj břečtan vodou skropí, z jihu Čech, kde Ty jsi žila, náš rod, když zmizel beze stopy. Spi matičko má i bez květů pod šumavskou zde českou branou, vždy navštívím Tě v spěšném letu, dát s bohem Ti i na shledanou! 37
3.
Noc zádumčivá, smutná jako hrob nic nepoví... Je říjen, žluté listí padá již, déšť ledový. V černých mračnech měsíc procitá, Ty pevně spíš na hřbitově tam u zdi, má milá, a dávno již... 38
Osud.
Tvůj osud je tvým druhem, jde k tobě – dítěti, snad zapudíš jej časem, on znovu přiletí. Tvůj osud je to všecko, co trpíš, co máš rád, a marně někdy v smutku, klneš mu tisíckrát. Tvůj osud je tvým stínem a druhem z mladých let. Jdi nazpět, odkuds přišel, on půjde s tebou zpět. 39
Večer.
Nad tmavou stromů korunou se zlatá hvězda třepetá, za bílou si vyšla lunou, tak vesele zas do světa. Je večer krásný, vonící, v dáli západ shasíná, spat šli již snící slavíci a sladce dřímá krajina. Dva květy voní za oknem; ku černých viol sametu, dva milenci jdou v šero sem a tisknou ret si ku retu... 40
Harmonie.
Je vlahý večer, plný vůně květů, ve stínu splývá stromů zeleň zlatázlatá, v daleku se třpytí záře světů a bílý měsíc na nebes chvátá. Jak akkord houslí nedoznělý nad spící zemí padá sladké snění v duše, které za dne krvácely, se vkrádá sladké zapomění. Spí země, voní kraj a lesy a když tvé oči mne svou touhou spíjí, a píseň slavičí jen ten teskní kdesi, je mojí touze sladkou harmonií. 41
Za mrtvou herečkou.
Je mrtva herečka a dvaadvacet roků, co krásných slov v těch slovech pohřbeno, ač člověk neznal ji, přec slzu cítí v oku, vždyť ví, že mladé žití zničeno. Jak bludné ptáče rozlétla se širým světem, jí ideálem bylo umění, když nemohla být hvězdou, byla aspoň květem, v srdci touhu, v očích nadšení. Co bojů, sklamání as zažila v tom žití, na prknech, která znamenají svět, kde vavřín hledalahledala, tam našla uschlé kvítí, ač sama rozkvetla, jak čarný květ. 42 Ó, mrtvý květe, škoda tvojich mladých roků, co krásných snů v nich leží zborceno, kdo pohřeb tvůj zřel, slzu cítil v oku, vždyť tušil, co snů krásných ztraceno...! 43
Podzimní nálada.
Mám podzim rád, když žloutnou zlehka listy, a zlaté květy hledí do oken, kol rybníky jak vzácné ametysty, mou duši uspávají v sladký sen. Vše přítulně se dívá – západ hasne, a tisíc světel v dáli plápolá! Mám podzim rád, jsou časy krásné, hor věnec hoří zlatem dokola. Již přešlo vše, zač srdce krvácelokrvácelo, v mé duši jest dnes mír a klidklid, já čekal štěstí, to se nevracelo a vším jsem za vděk musil vzít. Mám podzim rád, vždyť jeho harmonie je klidem mým a štěstím dnes, 44 a v člověku to štěstí žije, když znaven vším – mír v duši vnes. Mám podzim rád a vzpomínám si, že s jarem mladé štěstí přiletí; jen odlétlo chvilku kamsi, a polibek dá svému dítěti...! 45
Stesk.
A někdo plakal smutně, zdlouha, že pláč ten vnikal do srdce, v tom smutku promluvila touha a duši zdrala hluboce. Den vzpomínek snad přišel šedý, byl podzim, venku vítr lkal, a mrtvé touhy měsíc bledý svou září klamnou bičoval! 46
Vášeň.
Všecko se musí vybolet, všecko se musí změnit, vášeň se bude za pár let, v života číši pěnit. Kdo se ti v oči zadívá, poddá se kouzlu zcela, pojme jej rozkoš ohnivá, zmocnit se tvého těla. Se tvých rtů mládí vylíbat, přissát se, co jen síly, na klínu tebe kolíbat, anděla sladkých chvílí. Vášeň je mořem hlubokým; od věků život tvoří, žene se chvatem divokým, a ve tvých očích hoří. 47
Na rozloučenou.
Tak hrdě půjdem’ zase dál,dál do dálky modravé, dnes žebrák hraje se a zítra král, pozítří srdce churavé. Co může život více dát, když pán bůh zdraví dá, což na tom k chlebu nastokrát, že člověk slzy zajídá! Tak půjdem’ zase jednou dál do dálky modravé, dnes žebrák hraje se a zítra král, pozítří srdce churavé! E: pk; 2005 48
Bibliografické údaje

Nakladatel: Richter, Antonín
(Nákladem Ant. Richtra v Kamenici n. L. - Parostr. knihtiskárna Ant. Richtra v Kamenici n. L.)

Místo: Kamenice nad Lipou

Vydání: [1.]

Počet stran: 48

Věnování: Sekanina, František
(Panu prof. Františku Sekaninovi spisovateli k přátelské upomínce.)