Vzpomínka.

Adolf Brabec

Vzpomínka.
To bylo v Benátkách a koncem máje, kdy prvně zřel jsem jihu čarné kraje, již kvetly akáty a růže všude na stromech zrály fíky, višně rudé. To bylo v Benátkách, kde lagun řada a večer nádherný i západ žhavý v závoj růží kryje chrámů hlavy... Kol zahrad vonných moře protékalo pod mosty na sta tmavých gondol spalo. V tom zpěv jsem zaslech’, něžný, sladký tady a dívčí zjev se zakmit u zahrady! To dítě bylo skorem, anděl snivý, jenž dosud všemu zasměje se, diví, že hleděl zmámemzmámen jsem, jak sobě hraje, co zatím ňader květ již plně zraje. A růže skláněly se u terassy, pár poupat z nich zdobilo její vlasy s bravurou, když dívčí rozpustilou ty růže trhala svou ručkou bílou. 12 V tom napadlo mi, jeden krok že chybný to dítě smete náhle do hlubiny, kde moře zdvihalo své boky, což kdyby démon tam ved’ dívčí kroky? A sotva myšlénky ty ve mne vzniklyvznikly, pod mostem ženy uděšeně vzkřikly, my zahlédli jen dívčí tělo bílé, jak ženou v dálku vlny rozpustilé. Byl odliv právě, vlny odtékaly a kamsi v dálku nesly život malý. Pár růží chtělo jenom dítě míti a osud přál si za ně její žití! Na jihu tam, dnes mohla býti paní a líbat muže, dítě tisknout k skrániskráni, vše přeludem je, všecko oči mámí a navždy zůstává jen vzpomínání. 13

Básně v knize Hvězdy a bludičky: