Přání.

Adolf Brabec

Přání.
Chtěl zpět bych dnes do mladých časů, kde doma stojí rodný dům, zřít českých krajů smutnou krásu a vzdát se zlatým, krásným snům; u Tebe matko, když se šeří, být člověkem, jenž v lásku věří. Ó, matičko, Ty sladká touho moje, na Tebe do dnes vzpomínám. Jsou ztraceny mých cílů voje, a sám tak sám své ruce sepínám; vždyť slova Tvá mi sladce zněla i když mne láska zapoměla. Má matko drahá, slunných říší květe, můj život bouře rozmetá, ó, ruce bílé sladce, klidně spětespěte, já zatím kráčím do světa. Však srdce mé se neleká, i když mne štěstí nikde nečeká! 35