Vdovec.

Vdovec. (K obrazu E. K. Lišky.)
Noc jarní nádherná je, šeřík voní, jak bylo, vzpomíná si, jak je dnes – v zadumání vdovec hlavu kloní a daleko se dívá do nebes. Po práci uštván, nad kolébkou schýlen si vzpomíná... Zde žena zpívala a dítěte zrak líbá pološílen; vždyť tytéž oči mrtvá mívala! Měl štěstí, mládí, ženu, sladké chvíle, na světě nepřál si mít nikdy víc; v rakvi hnije tělo dneska bílé, ze všeho marnost žití kyne vstříc! Když myšlénka se za myšlénkou valí, že najde ženu novou, líbeznou, 8 do okénka mu hvězda hrozí z dáli a polévá vše září stříbrnou. Již usíná, ve dlani svírá lebku, pro nový rozhodnout se nelze čin; a náhle zlatým křídlem nad kolébku se chýlí mrtvé matky bílý stín. Stín matky líbá dítě, hladí vlásky, tak vroucně, než v dál se rozletí – a těžce loučí se, vždyť květ své lásky ve světa smutném zanechává zajetí! 9