Poslední květ.

Adolf Brabec

Poslední květ.
Můj milý květe, rád bych tebe chránil a dechem svým bych chtěl tě vyrvat mrazumrazu, svým vlastním teplem proti chladu bránil z rána, než mi pohled zjeví zkázu. Tak miluji tvou vůni, kdy zřím tebe a démant rosy skropí tvoje listy, kol slunce září, a jak jasné nebe, je kalich tvůj, tak vonící a čistý. Co zbude zítra? Soucit tichý padá do srdce mi, neb vidím klamné štěstí! Můj květe! Láska má tě měla rádaráda, však ta je mrtva! Nuž pro koho kvésti? 14