Když růže rozkvetou.

Adolf Brabec

Když růže rozkvetou.
Stokrát zase vzpomenu si na to jaro naší lásky a tu člověk smutně musí hledět nazpět bez otázky. Nazpět za vším, co již není, a když zří kol růže kvésti, schází mu to potěšení uzřít jedno dítě milé, uzřít jedny ručky bílé, jež ty růže trhávaly, a ty oči, jež se smály všemu, co ten život dává o čem blouzní mladá hlava... Člověk náhle vzpomene si na své mládí... Mládí, kde jsi? 11