MEZI JÍZDOU.
Jel jsem vlakem divým chvatem,
v zad se točil šíleně
kraj, jenž planul klasa zlatem,
sytou barvou zeleně.
Chvílí bělavý jen mráček
unikal kol očí v dál,
v němž jak křížek malý ptáček
výš a výše polétal.
Modré lesy, bílé domky
v ladné leží staffáži,
bílá cesta, kol ní stromky,
budka, hlídač na stráži.
Vše se míhá kol mých očí,
znavuje a mámí zrak,
šíleně se mění, točí,
ubíhá až do oblak.
Náhle písk’ vlak pronikavě,
zajeli jsme v stanici,
přistoup’ kdosi smutně zdravě,
s horkou slzou na líci.
Zase jedem luhem, strání,
v zad se točí šíleně
kraj, v němž juž je klasobraní,
louky plné zeleně.
6
Pohlednu, kdo přistoup všecko; –
stříbrovlasá stařena,
v náručí jí dříme děcko, –
říš snů nad ním blažená.
Ohnivý k nám západ planul
rudě, zlatě, krvavě,
světla pruh do kupé kanul,
děcku zaplál na hlavě.
Zbudilo se světla dechem,
vypuknulo v štkavý pláč; –
ohlédnul se na nás spěchem
s údivem ten malý spáč.
„Kampak, milá moje teto“ –
ozval kýs se pasažér
„dítě choré vezete to
pozdě ještě na večer!?večer!?“
„Milý pane, jedu dále,
matka jeho umírá,
otec děcka v kriminále –
mně se život zavírá“!zavírá!“
Tuhle„Tuhle z Prahy z nemocnice
dnes mně přišel telegram,
dcera má je mučednice,
k starosti to děcko mám.“
7
„Věříte, že sousto slední
dala červíkovi máť?
Ač již chřadnula den ke dni,
nechtěla mi syna dát.“
„Muž, ten, Bůh mu odpusť všecko,
pivo pil a karty hrál,
a když dcera měla děcko,
uvězněn byl v kriminál.“
„Zabil hráče u muziky,
přišli pro něj četníci,
ach, byl to bol převeliký
chorou ženu smrtící.“
Náhle písk’ vlak pronikavě,
zajeli jsme v stanici,
přestoupla tu žena právě
s horkou slzou na líci.
Pohledám do kraje z vlaku,
zřím to dítě přechudé,
stařenku s tou rosou v zraku –
– co, ach, z děcka, co bude!
8