MATCE.
Ty matko, matičko má drahá
ve vrby stínu tiše spící,
mně ve oči se déře vláha
když vzpomenu si na tě tlící,
pod náhrobním že kamenem
tvé srdce hoří plamenem!
Pod ním tvá bolesť, klam i radosť
tak svorně spřádají tvé snění,
ach, pod ním, matko, tvá je mladosť;
ó pro tebe víc jara není,
pod náhrobním kde kamenem,
tvé srdce hoři plamenem!
Teď vzpomínám si, drahá máti:
na bílé ruce prsten’s mělaměla,
ten nechtěla’s nám nikdy dáti;
ty v rakev jsi jej uzavřela,
pod náhrobním kde kamenem
tvé srdce hoří plamenem.
Ach jenom jednou, jedenkráte
před námi’s prsten otevřela:
v něm byly skryty vlásky zlaté;
a s nimi vzpomínka as vřelá
pod náhrobním spí kamenem,
kde srdce hoří plamenem...
9