PO LETECH.
To mnoho prchlo lét; Ó jak ten život mijí –
jdu vesnicí tak nepoznán a nepoznav
ty lípy, jež tu starou školu naši kryjí,
ni mnoho ze známých a shrbených těch hlav!
Však přece stará ves i kostel, plůtek nízký
ve smaragd zeleně a květů spletený
táž tvářnosť, nálada i rozměr naší vísky,
vše ostalo přes času pochvat šílený.
V zahradách svůj kalich rozevřel jasmín snivý,
za plůtkem červená se rybízu plod, malin,
z okna zří dívky zrak, tak temný, svůdný, chtivý,
uprostřed resed vonných, bílých květů kalin!
Co má mne zajímat, co má mne těšit tady,
vše změněno pod střechou prohnilou,
zdá se mi známý kraj ten cizí všady
– jak stál bych nade svého mládí mohylou!
16