TOUHA.
Já doufal v tobě najít hvězdu,
jež svítila by v bludnou moji pouťpouť,
jež jak by v jarním jara vjezdu
mně všech svých vděků měla poskytnout!
Ve oku tvém, kde tisíckráte
jsem našel poklid, mír a naději,
se vznítilo cos láskou vzňaté,
chlad duše své snad tím si zahřeji!
V ten duše chlad, jenž mrazem dýše,
jsem zatknul prosby bílé květiny,
byť je i kdo ve hrdé pýše
do ohně vmet za den již jediný.
Jak touha, která ptáka z jihu
přes moře v modrou dálku žene v let,
tvůj cítím dnes já v sobě tíhu,
že zdá se mně, že musím k tobě zpět!
Ten snílek jsem, jenž květům věřil,
ten starý snílek do dnes ještě jsem,
před lety jenž ti lásku svěřil,
tvůj obraz chová dosud v srdci svém..
46