NA VEČER.
Šeří se, šeří v pokoji mém,
podivně sálá do oken v šer
zlatistvě rudý západu lem
prosvítá z rohů, ze tmavých děr.
Ve ztichlý zírám s okna ten kraj,
černavou růži tká si noc v skráň,
podzim zde sténá, kde byl dřív máj,
mládí své srovnám – vzpomínám naň.
Prázdné snad verše mé bolný to sen,
že mnohý v duši své cítil snad víc,
kytice uvadlá zbyla mi jen,
slza pak třpytná mi zapadla v líc!
Lásky mé nebyly kráskami snad,
v zpomínkách vidím je ve dlouhých snech,
vzpomínám na ně si do dneška rád,
květy to byly ve mládí mých dnech.
Lákavé vlásky neb zářný jich zrak
prolétá tiše tak, tiše kol tmou,
jakoby světlý vlít’ paprsk ve mrak,
zapad’ i v ubohou duši hned mou.
Každý má vzpomínek milých mu roj,
spřádá si dívčí té hlavinky zjev,
jež mu tak zasvitla v všední dne boj,
v duši mu vložila píseň a zpěv!
86