ROZLOUČENÍ.

Adolf Brabec

ROZLOUČENÍ.
Bolestně tak, tesklivě, loučí léto s námi se, stříbrná niť po nivě splétá síť svou ke bříze... Žlutavou jdu pěšinou, v kraj tak zírám mlhavý, kde za naší dědinou zřit je rysy Šumavy. Z parku hledím teskně ven, všude barva duhová, v duši mé však dřímá jen žalost divná bez slova. Vzduchem čistým, prořídlým, pták jak křížek přeletá, hned zas motýl letem mdlým, křídlem pestrým třepetá! Jeřábů plod krvavě prořídlými větvemi možno zřít plát v dálavě – svadlé listy na zemi. Svadlo všecko, láska má blaží teď snad jiného očima a vláskama – nelituji ničeho. 90

Kniha Zvadlé květy (1896)
Autor Adolf Brabec