BÍLÝ KVĚT.

Adolf Brabec

BÍLÝ KVĚT.
Mám květy rád, když v tichou alej padají jak vonného by sněhu přikrov bílý, kde sklánějí se větve tiše na kraji, a hlavy v šumném rozhovoru chýlí. Jak sněhovou bych kráčel cestou bělavou, zřím lásky svojí otisk nožky malémalé, když s úsměvem si měsíc nad hlavou v aleji ztichlé zdřmílzdříml náhle. Té černovlásky nožka malá v střevíčku, jak z aleje by naposled tu odcházela, se třpytnou tajnou slzou na líčku, a bílá květina se pod nožkou jí chvěla. 94

Kniha Zvadlé květy (1896)
Autor Adolf Brabec