PO ZÁPADU SLUNCE.
Ó mladé sny, ó touho divá,
jež uzavřena v prsou mých
jak vlaštovka jsi slétla sivá
pod krovy lidí, lidí zlých,
zkolébá tě tvá píseň tklivá
jak robě v loktech matčiných,
když kolem juž se zvolna stmívá –
ty usneš na vždy v prsou mých – –
Tak člověk hlavu těžkou chýle
pak teprv’ všecko ucítí,
když přijde naň ta teskná chvíle
a zrak se slzou zanítí.
Ten drsný život častokráte
ze křídel setře barvu, pel
a poblátí ty tužby zlaté,
by na vše člověk zapomněl!
Tam západ zvolna dokrvácí,
přec zbudou krve krůpěje,
i člověk s trpkou resignací
svou touhu zbylým uleje.
Ve chmurném šeru kanceláře
se mnohdy kmitne mládí sen
jak purpurová světla záře,
jíž západ celý zapředen.
A dostačí i někdy zcela
ten odlesk slabě krvavý,
by člověk setřel pot si s čela
a poznal práce únavy!
112