VÁHY.

Bohumil Adámek

Svahy dva se k sobě hrudí skalnou níží, jak by sdílných vzpomínek a tužeb tíží v náruč semknouti se chtěly přes proud, jehož dravý slap je dělí. V levém úbočí jak v míse obří váhy sešlý kostel. Strměl z hvozdů mračných záhy v románském se zaskvěv slohu, když jej prvně zasvětili Bohu. Trůnil kraji, roven oblačnému hradu, uvnitř i vně s dobou svojí v čirém ladu; rozhlížel se klidně, sladce, sebevědomě v dálsamovládce. V baště kamenné se hřbitov šířil vzadu. Stranou prostřed hustin bujícího sadu rozkládala krov svůj fara, k níž se sdružila v sled škola stará. Po mýtinách lučních skromně, ustaraně krotká hnízdakrčily se chatky v stráně s jedinou jen zdobou v čele se zbožnými slovci v kukli zmšelé. Vzpruha víry, živé slovo kazatele, obřady, jichž jev se v paměť ryje tkvěle, nadějí třpyt v statky příští, o něž pozemský rmut pěnu tříští, těcha stálá, děděný mrav, pole boží, v jehož úhor k předkům vnuk mdlé kosti složí, zapadlých dob zkazky šeré s chrámem stužily ves v svazky steré. Na váze všech osudův a lidských sběhů, jež se utkaly dřív na horském zde břehu, s školou ve staletém spjetí kostel závažím byl z nepaměti. – Obec kvetla. Svatyně již těsné stěny s vlídným, starobylým rázem rozvaleny; směry jich jen stavba jiná, větší, střízlivější připomíná. Místo vížky zdobné, úměrné teď vítá chlubně zoře baňatá věž, plechem krytá, a z zvonů táhlé zvuky zvou sem dálnější vždy lidstva shluky. Ze vsi město. Na druhý břeh kvapem vzrůstá. Radnice se tyčí, kde dřív strž jen pustá. Makovice hýří v jase nad znakem, v němž lípa zelená se. Poblíž radnice pak nová, velká škola v slunci bělá se, kde zela paseč holá; rozpíná se boky dvěma z řady průčelí jak perutěma. Vůkol zmladle klíčí, žene, sílí hnutí, jež krev schablou v ohnivější tepy nutí. Pestrých poutí půvab vřelý rušné slavnosti svým leskem stměly. Ulicemi, jimiž procesí jen vlny vážně tíhly, zvučí sbory rázu plny. V myslech živne otců sláva, tryskne láska k rodné zemi žhavá. Věštců národních a křisitelů jména pomníky a dskami pamětními ctěna. Schůze, tábory a slety vyznívají nadšenými vzněty. Mužně cizácké se zpřelamují chůdy, boj se bije o každou píď práva, půdy. Ve znamení novin, knihy svobodě se brázdí širší rýhy. Město s celým národem se jedno cítí. Světla osvěty, jež z výhní věd mu svítí, jeho spasné ideály na zánebí města též se vzňaly. Zmocněl pravý svah jak sousední břeh kdysi, a v něj padlav kadlub druhé vážní mísy přítěž. Tvary význačnými škola s radnicí teď v se přímí. – Město mohutní dál hustě podél řeky, v nížto spjaty tarasy vln ryčných vzteky. Přes přechod z dřeva prostý vystřídal se s železnými mosty. Z poříční nové čtvrti mezi štíty k oblakům se hrotí komín obrovitý rozštěpiv zhled města dávný. Zvířen divý ruch kol neunavný. Stavby, střechy břitkých barev, smělých forem vrší se a liší neobvyklým vzorem; v nich to syčí, buší, duní, haraší jak v čarodějné tůni. Proudy lidu dělného i z blízka, dáli muži, chlapci, ženy, dívky sem se valí za tmy, v mrazech, prachu, plíšti příbojem jak spásy k útočišti. Různý kroj se v zástupech těch kasá, mihá; a kde nezrdousila písně klopot tíha, chvílemi již v řeči cizí domorodý zvuk se ztápí, mizí. Není oddechu ni klidu. Honba žití krutě ze dne v den a tryskem v před se řítí přes trosky a přes oběti, jichž sten v sporů vřavě neslyšeti. Panstvo, dílo, lid i stroj i zdar se střídá. V znik a přepych, kvasse šklebí svízel, bída. Horečně se čeří hesla, klesají, by jiná hned se vznesla. Konec porob! Nové společenské řády! Rovnost lidí ve všem! Lidskost! Lidovlády! Vyšší mzdy! Všem právo k práci!... Z mozolů jha výzvou zaburácí. Zkáza měšťáctva i dělba všeho jmění! Volná láska! Národ, rodina nic není! Ničím vlast, řeč! Břich jen spása!... Z útočných stran zvášněle se hlásá. Váhypřízrak těžký na obzoru visí. Kostel s farou trčí z levé vážní mísy, z pravé radnice a škola; vprostřed vypjat rudý komín zdola. Komín tovární vah jazykem se hlásí. Z mračen třásně popelné, v níž bouře kvasí, k jazyku jižzdá sesahá chvatně ruka křečovitá, nahá. Její prsty jazykem vah pohrávají. V burném rozvratu, jímž kraje dech se tají, křižují se temnem dráhy... Blesk jen v mžik vždy zažhne rysy váhy.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

751. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Na Ostrově. (Antonín Bulant)
  2. JAN HUS. (Augustin Eugen Mužík)
  3. Duma u Sloupu Červencového. (Emanuel z Čenkova)
  4. JAN ŽELIVSKÝ. (Jaroslav Vrchlický)
  5. ŽIŽKŮV TÁBOR. (Otakar Červinka)
  6. Květnové meditace z roku 1887. (František Serafínský Procházka)
  7. báseň bez názvu (František Serafínský Procházka)
  8. BOROVSKÁ POUŤ. (Bohumil Adámek)
  9. MODLITBA NA HOŘE TÁBOR. (Irma Geisslová)
  10. ČESKÉMU DÁVNOVĚKU. (Eliška Krásnohorská)