Svahy dva se k sobě hrudí skalnou níží,
jak by sdílných vzpomínek a tužeb tíží
v náruč semknouti se chtěly
přes proud, jehož dravý slap je dělí.
V levém úbočí jak v míse obří váhy
sešlý kostel. Strměl z hvozdů mračných záhy
v románském se zaskvěv slohu,
když jej prvně zasvětili Bohu.
Trůnil kraji, roven oblačnému hradu,
uvnitř i vně s dobou svojí v čirém ladu;
rozhlížel se klidně, sladce,
sebevědomě v dál – samovládce.
V baště kamenné se hřbitov šířil vzadu.
Stranou prostřed hustin bujícího sadu
rozkládala krov svůj fara,
k níž se sdružila v sled škola stará.
Po mýtinách lučních skromně, ustaraně –
krotká hnízda – krčily se chatky v stráně
s jedinou jen zdobou v čele –
se zbožnými slovci v kukli zmšelé.
Vzpruha víry, živé slovo kazatele,
obřady, jichž jev se v paměť ryje tkvěle,
nadějí třpyt v statky příští,
o něž pozemský rmut pěnu tříští,
těcha stálá, děděný mrav, pole boží,
v jehož úhor k předkům vnuk mdlé kosti složí,
zapadlých dob zkazky šeré
s chrámem stužily ves v svazky steré.
Na váze všech osudův a lidských sběhů,
jež se utkaly dřív na horském zde břehu,
s školou ve staletém spjetí
kostel závažím byl z nepaměti. –
Obec kvetla. Svatyně již těsné stěny
s vlídným, starobylým rázem rozvaleny;
směry jich jen stavba jiná,
větší, střízlivější připomíná.
Místo vížky zdobné, úměrné teď vítá
chlubně zoře baňatá věž, plechem krytá,
a z ní zvonů táhlé zvuky
zvou sem dálnější vždy lidstva shluky.
Ze vsi město. Na druhý břeh kvapem vzrůstá.
Radnice se tyčí, kde dřív strž jen pustá.
Makovice hýří v jase
nad znakem, v němž lípa zelená se.
Poblíž radnice pak nová, velká škola
v slunci bělá se, kde zela paseč holá;
rozpíná se boky dvěma
z řady průčelí jak perutěma.
Vůkol zmladle klíčí, žene, sílí hnutí,
jež krev schablou v ohnivější tepy nutí.
Pestrých poutí půvab vřelý
rušné slavnosti svým leskem stměly.
Ulicemi, jimiž procesí jen vlny
vážně tíhly, zvučí sbory rázu plny.
V myslech živne otců sláva,
tryskne láska k rodné zemi žhavá.
Věštců národních a křisitelů jména
pomníky a dskami pamětními ctěna.
Schůze, tábory a slety
vyznívají nadšenými vzněty.
Mužně cizácké se zpřelamují chůdy,
boj se bije o každou píď práva, půdy.
Ve znamení novin, knihy
svobodě se brázdí širší rýhy.
Město s celým národem se jedno cítí.
Světla osvěty, jež z výhní věd mu svítí,
jeho spasné ideály
na zánebí města též se vzňaly.
Zmocněl pravý svah jak sousední břeh kdysi,
a v něj padla – v kadlub druhé vážní mísy
přítěž. Tvary význačnými
škola s radnicí teď v ní se přímí. –
Město mohutní dál hustě podél řeky,
v nížto spjaty tarasy vln ryčných vzteky.
Přes ně přechod z dřeva prostý
vystřídal se s železnými mosty.
Z poříční té nové čtvrti mezi štíty
k oblakům se hrotí komín obrovitý
rozštěpiv zhled města dávný.
Zvířen divý ruch kol neunavný.
Stavby, střechy břitkých barev, smělých forem
vrší se a liší neobvyklým vzorem;
v nich to syčí, buší, duní,
haraší jak v čarodějné tůni.
Proudy lidu dělného i z blízka, dáli –
muži, chlapci, ženy, dívky sem se valí
za tmy, v mrazech, prachu, plíšti
příbojem jak spásy k útočišti.
Různý kroj se v zástupech těch kasá, mihá;
a kde nezrdousila písně klopot tíha,
chvílemi již v řeči cizí
domorodý zvuk se ztápí, mizí.
Není oddechu ni klidu. Honba žití
krutě ze dne v den a tryskem v před se řítí
přes trosky a přes oběti,
jichž sten v sporů vřavě neslyšeti.
Panstvo, dílo, lid i stroj i zdar se střídá.
V znik a přepych, kvas – se šklebí svízel, bída.
Horečně se čeří hesla,
klesají, by jiná hned se vznesla.
Konec porob! Nové společenské řády!
Rovnost lidí ve všem! Lidskost! Lidovlády!
Vyšší mzdy! Všem právo k práci!...
Z mozolů jha výzvou zaburácí.
Zkáza měšťáctva i dělba všeho jmění!
Volná láska! Národ, rodina nic není!
Ničím vlast, řeč! Břich jen spása!...
Z útočných stran zvášněle se hlásá.
Váhy – přízrak těžký na obzoru visí.
Kostel s farou trčí z levé vážní mísy,
z pravé radnice a škola;
vprostřed vypjat rudý komín zdola.
Komín tovární vah jazykem se hlásí.
Z mračen třásně popelné, v níž bouře kvasí,
k jazyku již – zdá se – sahá
chvatně ruka křečovitá, nahá.
Její prsty jazykem vah pohrávají.
V burném rozvratu, jímž kraje dech se tají,
křižují se temnem dráhy...
Blesk jen v mžik vždy zažhne rysy váhy.